Zhoubný cyklus: Oživení v Evropě je slabé, pomohlo by méně regulace

| redakce

Soudě podle finančních a kapitálových trhů, eurozóna si vede velmi slušně. I podle některých makroekonomických veličin se situace zlepšuje. Dokonce i neslavně proslulá evropská nezaměstnanost maličko poklesla, i když je stále vysoká. Dobré zprávy tedy jsou, ale těch špatných je mnohem více.

Akciový index MSCI Euro nabyl během posledních dvanácti měsíců na hodnotě téměř 17 %. Za poslední dva roky získal celkově téměř 40 %. Od bodu nejhlubšího propadu v únoru 2009 získaly akcie eurozóny pěkných 75 %.

Zároveň vzrostly i ceny evropských dluhopisů. Růst cen dluhopisů zároveň znamená pokles úrokových sazeb, které stát musí platit za svůj dluh. Tržní úroková sazba desetiletého řeckého dluhopisu splatného za deset let poklesla na 6,23 % ročně, tedy téměř na předkrizovou úroveň. Maxima bylo dosaženo těsně před řízeným bankrotem v březnu 2012 na úrovni 44 %. Také úrokové sazby Itálie, Španělska a dalších krizových států klesají.

Teď už ale k těm horším zprávám z Evropy.

Jediný tahoun

Špatnou zprávou číslo jedna je fakt, že evropské ekonomické oživení je velmi chabé. Průmyslová výroba je stále více než 12 % pod úrovní roku 2008 a zhruba na úrovni roku 2000. Pro srovnání, Spojené státy, které rovněž zažily krizi, jsou v průmyslové produkci o 12 % nad rokem 2000. Evropa má za sebou ztracenou dekádu a půl.

Špatná zpráva číslo dvě - chabé oživení je taženo jen jedinou ekonomikou. Německá průmyslová výroba si vede impozantně dobře. Německo má větší přebytek obchodní bilance než gigantická Čína. Největší evropská ekonomika plně využila výhody, které jí poskytla evropská krize. Dočasně oslabené euro zlevnilo export. Především se ale Německo a německé cenné papíry staly bezpečným přístavem uprostřed krize. Do Německa začal plynout kapitál z celé Evropy. Nízké úrokové sazby a nadbytek peněz oživily německou ekonomiku a průmysl.

Za tyto úspěchy se Angela Merkelová těší vysoké popularitě ve své zemi, ačkoli její příspěvek k německému úspěchu je velmi paradoxní. Během krize Merkelová dělala vše, aby ji prodloužila a vygradovala. Za přispění Jeana-Clauda Junckera a Olliho Rehna, kteří nikdy neměli sebemenší expertizu ve financích, stejně jako Merkelová, se podařilo vzbudit v evropské veřejnosti dojem, že euro stojí na pokraji zhroucení.

Ve skutečnosti euro jakožto měna nebylo ohroženo ani na okamžik. Atmosféra strachu ale způsobila, že Německo roste díky přílivu kapitálu, zatímco ostatní ekonomiky eurozóny spíše stagnují. Francie, Itálie, Portugalsko a Španělsko jsou zhruba na 80 % průmyslové výroby roku 2000. To je velmi zlá zpráva. Z čeho chtějí tyto země žít do budoucna? Turismus je skvělá věc, ale sama o sobě nemůže všechny ty velké ekonomiky uživit.

Mimochodem, při všech úspěších Německa, ani jemu se ještě nepodařilo překonat vrchol průmyslové výroby z roku 2008.

Špatná zpráva číslo tři - během poslední hospodářské expanze (zhruba během let 2000 až 2008) byly hlavním motorem růstu dluhy. Nikoli státní, ale bankovní. Tento motor nejenže nyní vysadil, funguje dokonce v režimu zpětného chodu. Konkrétně od dubna 2008 (kdy objem úvěrů kulminoval) do května 2014 ubylo firmám v eurozóně úvěrů v celkové hodnotě 525 miliard eur.

Proč? Banky se musejí chovat obezřetněji, aby se vyhnuly příští úvěrové krizi. Ta minulá nastala právě kvůli přehnanému úvěrovému růstu. Od března 2004 do zmíněného dubna 2008 objem úvěrů firmám v eurozóně vzrostl o neuvěřitelných 1 791 miliard eur. Tato úvěrová inflace, jak nyní víme, byla vystřídána úvěrovou deflací, která trvá dodnes a která ještě může trvat delší dobu.

Čtvrtou špatnou zprávou je to, že úvěrová deflace nesvědčí hospodářskému růstu. Hospodářský růst je v podstatě nemožný, pokud objem úvěrů klesá. Pokud ovšem ekonomika stagnuje, totéž platí pro daňové příjmy státu. Vlády se proto pokoušejí zvyšovat daně, aby nasytily stále nenasytnějšího otesánka veřejných výdajů. Jenomže vyšší daně rovněž nesvědčí hospodářskému růstu. Ekonomika se tudíž ocitá ve zhoubném cyklu.

Špatná zpráva číslo pět - z tohoto cyklu není úniku žádnou snadnou a všeobecně oblíbenou zkratkou. Úsporná opatření ve formě vyšších daní – paradox sám o sobě – selhávají. Úsporná opatření v podobě nižších veřejných výdajů zase narážejí na překážku, že jen pouhá diskuze o nich dokáže naplnit největší náměstí hlavních evropských metropolí rozhořčenými demonstranty. Řešit dluhy tiskem nekrytých peněz, což byl oblíbený italský recept ze 70. let, také již nyní nelze díky Evropské centrální bance.

Skartovačku na plný výkon? Příliš mnoho regulace

Ani vzývaná evropská integrace není lékem. Jak říká francouzský ekonom Pascal Salin, pokud sjednotíte patnáct nebo dvacet špatných hospodářských politik, nedostanete jednu dobrou.

Co tedy může Evropa dělat? Manévry s úrokovými sazbami, s měnovými kurzy ani s miliardami ve státních rozpočtech nepomohou. Evropa by měla podporovat podnikavost, nikoli ovšem dotacemi, ale odstraňováním překážek. Pomohlo by zrušit několik desítek tisíc stran regulací na národní i celoevropské úrovni. Ale je toto snadná cesta? Asi také ne.

Autorem textu pro Lidové noviny je ekonom Pavel Kohout.

Zajímá vás dění v Gaze? Zajímavý článek o chudé Gaze a bohatém hnutí Hamás si přečtěte na webu finmag.penize.cz.

Zdroj: Finmag.cz

reklama
reklama