Sázka na Austrálii je sázkou na zdravé jádro, propad způsobený zpomalením v Asii ale nelze vyloučit

| Roman Chlupatý

Svět je plný investičních paradoxů. Austrálie nepoznala recesi od začátku 90. let a její ekonomika solidně rostla i po pádu Lehman Brothers. Proto byla také v posledních letech považována za jeden z mála bezpečných přístavů. Teď, když se to nejhorší z globální krize zdá být minulostí, se index utrpení u protinožců dostal na nejvyšší úroveň od roku 2008. Potvrdilo se tak, jak natěsno je australská ekonomika provázaná s rychle rostoucí Asií. A právě to ji může přidusit, varuje Jan Libich, který přednáší na melbournské La Trobe University.

Australská centrální banka varuje, že bezstarostnou jízdu domácí ekonomiky stále více ohrožuje možnost zpomalení Asie. Dá se tomuto riziku vůbec vyhnout?

Jan Libich
Jan Libich

Australané jsou si své závislosti na Asii vědomi. Řekl bych ale, že se o tom diskutuje hlavně v odborných kruzích, mezi ekonomy, zatímco politici o tom příliš nemluví. I proto je tato vazba potenciální Achillovou patou. Australská ekonomika je totiž sice relativně diverzifikovaná, protože stojí na několika pilířích – to začíná kvalitním vzděláním a pokračuje robustními institucemi a tak dále –, ale pokud by došlo k výraznému poklesu poptávky po surovinách, mělo by to na ni značný krátkodobý negativní dopad.

Rozhodne tedy právě asijská poptávka po surovinách, zejména pak ta z Číny, o tom, zda se Austrálie bude nadále řadit mezi nejrychleji rostoucí rozvinuté ekonomiky světa?

Tím, že jde o malou, otevřenou ekonomiku, je Austrálie skutečně hodně závislá na tom, co se děje ve zbytku světa. Pokud se nebude globální ekonomice dařit, stáhne to dolů i Austrálii, nebo tomu tak v minulosti alespoň bylo. Platilo, že když si Amerika kýchla, Austrálie dostala rýmu. V poslední době to ale bylo jinak, možná i proto, že se Austrálie v mnohem větší míře orientovala na asijské ekonomiky a její závislost na USA se snížila. Stále jde ale o ekonomiku, která není imunní vůči tomu, co se děje za hranicemi.

Jinými slovy, napříště může platit rčení, že když si Čína kýchne, Austrálie chytne rýmu.

Je to možné. Určitě to jde tímto směrem.

Řadíte právě závislost na rtuťovité Asii, respektive na Číně, která významně transformuje svou ekonomiku, mezi problematičtější aspekty australské ekonomiky?

Závislost na Asii, nebo obecněji na světě, je jedna věc. Další, kterou je potřeba zmínit, je míra, do které se australská ekonomika opírá o surovinový sektor. V této souvislosti se také často připomíná takzvaná holandská nemoc, tedy hrozba, že ostatní sektory jaksi zakrní. To jsou asi dva největší strašáci. Existují i další, podobně jako mnohé jiné země ani Austrálie není imunní vůči hrozbě stárnutí populace. Starších bude přibývat, a tím pádem budou klesat příjmy státního rozpočtu a růst výdaje. Na druhou stranu je potřeba dodat, že i v tomto ohledu je na tom Austrálie mnohem lépe než většina rozvinutých ekonomik, například díky reformě penzijního systému a snížení státního dluhu v dekádě před krizí.

Co tedy naopak patří mezi nejsilnější stránky australské ekonomiky, o co se může opřít?

Mezi silné stránky bych zařadil kvalitní vzdělávací systém. Základní, střední i vysoké školy jsou na slušné úrovni. Většinou je dobře nastaveno i jejich financování, což souvisí s tím, že se – alespoň podle mě – Austrálii povedlo najít rovnováhu mezi rovností a efektivitou. Většina politických rozhodnutí totiž buď posiluje efektivitu ekonomiky na úkor rovnosti, nebo to jsou redistribuční opatření, která sice zvyšují rovnost, ale snižují efektivitu ekonomiky.

Austrálie tedy v jistém slova smyslu v této oblasti našla pomyslný svatý grál?

Většina zemí se snaží najít optimální bod, správně nastavit míru opatření podporujících efektivitu a rovnost. V Evropě jsme například začali klást příliš velký důraz na rovnost a často ignorujeme negativní dopady na efektivitu. Ve Spojených státech je to naopak, což vede k růstu nerovnosti v příjmech. A Austrálie, jak to tak vypadá, našla rovnováhu. To se projevuje i ve zmíněném vzdělávacím systému, ve kterém jsou kvalitní státní školy, ale zároveň i nezanedbatelný počet škol privátních. Něco podobného platí o penzích, kde se mohou Australané opřít o solidní státní systém, ale mají i dobrý druhý pilíř, který je postaven na soukromých penzijních fondech.

Lze čekat, že tato kvalitní institucionální platforma dokáže absorbovat i případný poptávkový šok z Asie, a že má tedy australská ekonomika zaděláno na dlouhodobý úspěch?

Kvalitní instituce a rovnováha mezi rovností a efektivitou jsou něčím, na čem se dá stavět. Kvalita institucí totiž determinuje mnoho ekonomických výsledků. Pokud vezmeme v potaz i to, že Austrálie, na rozdíl od Evropy nebo USA, nevykazuje žádné velké nerovnováhy, je pravděpodobné, že bude dlouhodobě hlásit v porovnání s rozvinutými zeměmi nadprůměrnou výkonnost. V této souvislosti nicméně připomínám, že jde o malou a otevřenou ekonomiku, která je závislá na dění ve světě.

reklama
reklama