Odmítáte výrobky s pochybným rodokmenem? Aplikace vám zjistí, jak věci vznikají

| Roman Chlupatý

Než se výrobek dostane do rukou spotřebitele, obletí často několikrát celý svět. Výrobní řetězce jsou stále delší a komplikovanější. Firmám se díky tomu daří minimalizovat náklady, zároveň ale roste riziko, že jeden z článků řetězce pod tlakem zkolabuje a celý systém se rozsype. I proto je zajímavý pohled insidera na to, jak takové systémy fungují. Investičnímu webu ho poskytl Gert ter Harmsel, který mimo jiné sestavoval dodavatelské řetězce maloobchodního gigantu Ahold ve východní Evropě a Jižní Americe.

Dodavatelské řetězce jsou stále delší, jsou do nich zapojeny desítky společností. Zároveň platí, že čím jednodušší, tím rychlejší a flexibilnější firma je. Není to paradox?

Gert ter Harmsel

Nemusí to být paradox. Je totiž potřeba rozlišovat mezi vnitřními dodavatelskými řetězci a vnějšími řetězci. Omlouvám se za trochu teorie, ale v principu jde o to, že vnitřní je tím, co musí logistik mít pod kontrolou, co musí řídit; za co je zodpovědný a nad čím má plnou kontrolu. Pokud se v tomto řetězci děje něco špatně, selhává. A právě v případě tohoto řetězce platí, že by měl být krátký a efektivní, což je možné, protože je uvnitř dané firmy, tedy plně pod její kontrolou. Druhou věcí, která se této oblasti úzce dotýká, je koordinace. Zde je potřeba připomenout, že řetězce vycházejí z logistiky.

Jak obtížné je již v samotné firmě poskládat věci tak, aby do sebe zapadaly a navazovaly na sebe?

Ten, kdo má ve společnosti na starosti dodavatelské řetězce, je zodpovědný za horizontální tok produktu mezi jednotlivými odděleními dané společnosti. Musí koordinovat práci například nákupčích, provozovatelů obchodů, oddělení výpočetní techniky a tak dále. V této oblasti přebírá plnou zodpovědnost, ale přitom nemá právo těmto oddělením něco přímo nakazovat, respektive jeho autorita je omezená, dělená mezi něj a šéfa dané skupiny. Proto mohou vznikat jistá tření.

To zní velmi abstraktně. Zkuste uvést konkrétní konflikt, který v interním řetězci může nastat a zkomplikovat chod celé firmy.

Pokud například šéf nákupů chce extra jedno, dvě procenta slevu na pořizovaný produkt a šéf dodavatelského řetězce (případně manažer logistiky) řekne, že by kvůli tomu firma musela koupit více, než potřebuje, což znamená extra náklady spojené se skladováním a tak dále, může takový problém nastat. Jistě, pokud lze kvantifikovat, na kolik tato varianta přijde, pro ředitele není až tak složité se rozhodnout. Někdy to ale není tak lehké a může vypuknout skutečně ostrá tahanice mezi nákupčími a logistikou. Základní premisou fungujícího řetězce je přitom to, že je každý ochoten přispět svou trochou k tomu, aby byl horizontální tok zboží a služeb co možná nejméně problémový, aby se nezadrhával.

To jsou tedy krátké řetězce uvnitř firmy. Ty vnější jsou naopak stále delší, někdy čítají desítky firem. Často je složité je ukočírovat, jak se nedávno přesvědčila například IKEA.

Přesně tak. Dlouhé a komplikované dodavatelské řetězce jsou většinou ty externí. Zjednodušeně, jde o dodavatele dodavatelů, někdy dodavatele dodavatelů dodavatelů na příchozí straně, a naopak zákazníky zákazníků na té straně výstupní. A v tomto případě s vámi souhlasím – je možné, že se objeví problémy, nebo možná i neštěstí, jako například konina v masových kuličkách od IKEA, jako jsou tragické nehody v manufakturách v jižní a jihovýchodní Asii pro velké, nadnárodní firmy. Problémem externích dodavatelských řetězců ale není to, že jsou dlouhé – to totiž může být nezbytné –, ale to, že jsou někdy příliš komplikované. Jde o jejich organizaci.

Jinými slovy, jde o to mít pod kontrolou každý článek řetězce, ať je jakkoli dlouhý.

Je jasné, že IKEA spolupracuje s dodavatelem na základě kontraktu, kde je jasně definováno, jaké maso má dostat. Dále je součástí kontraktu cena, podmínky dodávky a tak dále. Co už ale nevíme, je to, zda dodavatel tohoto dodavatele má podobně detailní kontrakt se svými partnery. To je jedna věc. Zadruhé, v tomto případě se dá říci, že IKEA ztratila kontrolu. Kvalita, kterou chce nabízet, prostě chyběla. Občas se ale děje opak – odběratel na dodavatele tlačí tak, že ho donutí něco někde "ošulit". Tlačí například nepřiměřeně na cenu.

Znamená to, že si prostě na selhání typu "konina v masových kuličkách" musíme zvyknout?

Ne nutně. Třeba takový koncept takzvaného fair wear – v tomto případě se můžete chlubit tím, že jste zodpovědní. A spotřebitelé – část z nich – na to reagují; stále více lidí si přeje mít například triko, které má certifikát dosvědčující, že za ním není práce dětí. Případně, a v tom hrají moderní technologie stále významnější roli, si spotřebitelé historii mnohých výrobků, tedy to, jak vypadá dodavatelský řetězec, kterým při svém vzniku prošly, mohou zkontrolovat s pomocí aplikací v mobilu. Je to podobný koncept a segment jako organické a bio jídlo a podobně. Přinejmenším část zodpovědnosti je na spotřebiteli a ten ji bezesporu začíná ve stále větší míře přijímat.

reklama
reklama