USA a eurozóna: Kolik najdete rozdílů?

| Ľuboš Mokráš

Už nějakou dobu se výrazně rozdílně vyvíjí řada klíčových makroekonomických parametrů u dvou z globálního hlediska klíčových ekonomických regionů, USA a eurozóny (EMU). Na tento vývoj reagují finanční trhy a stále více se projevuje také v politice Fedu a ECB. Jak se tato divergence projevuje v makroekonomických parametrech a jaké mají a budou mít tyto rozdíly implikace na finančních trzích?

Jako první se podíváme na inflaci, protože to je parametr, který je zásadní pro obě centrální banky. Vidíme, že zatímco v USA se inflace po období poklesu vydala nahoru a mohla by se stabilizovat poblíž cíle Fedu (2 %), inflace v eurozóně je v setrvalém klesajícím trendu. Platí to i pro jádrovou inflaci, i když u ní rozdíl není tak markantní.

Mokráš divergence EMU USA 1
Zdroj: Bloomberg

Nyní se podívejme na parametr, který je pro centrální banky ještě důležitější než aktuální hodnoty inflace, tedy na dlouhodobá inflační očekávání. Jde o tržní inflační očekávání získaná z rozdílu mezi výnosem státních dluhopisů a inflačně jištěných státních dluhopisů a z inflačních swapů, v obou případech pro období pěti a deseti let. Indexy ukazují, jakou trh čeká dlouhodobou (minimálně v horizontu deseti let) průměrnou inflaci. Mimochodem, zajímavý je průměr těchto očekávání – pro ECB to je 1,8 %, pro Fed 2,1 %, tedy prakticky přesně na cílech těchto centrálních bank, což jim celkově dává dobré vysvědčení. Zhruba do konce roku 2012 se očekávání vyvíjela velmi podobně v USA i EMU, od začátku roku 2013 však dochází k jejich rozbíhání, které v poslední době zřetelně akceleruje.

Mokráš divergence EMU USA 2
Zdroj: Bloomberg

Při pohledu na vývoj v EMU si nelze nepoložit otázku, jak mohl prezident ECB Draghi po tak dlouhou dobu mluvit o pevně ukotvených inflačních očekáváních. To, že dochází k jejich poklesu, přiznal až nedávno na konferenci centrálních bankéřů v Jackson Hole, ještě na srpnovém zasedání ECB opakoval mantru o jejich pevném ukotvení. Pokles však byl zřetelný přinejmenším od poloviny roku 2013. Vývoj v poslední době je již vyloženě alarmující a hodně souvisí s obecným kolapsem výnosů státních dluhopisů v EMU (německý dvouletý a tříletý výnos lehce v mínusu, desetiletý zřetelně pod 1 %).

Japonský scénář v EMU

Těžko se lze ubránit dojmu, že poslední vývoj ukazuje na kapitulaci trhu a na změnu očekávání od oživení ekonomiky a mírného růstu inflace k "japonskému scénáři". Zajímavý je také mírný drift očekávání směrem nahoru v USA. Zatím jde o skutečně pouze o náznak klesající důvěry v ochotu Fedu držet inflaci na svém cíli, pokud by však trh viděl, že J. Yellen příliš upřednostňuje trh práce před inflací, mohlo by dojít k podobné akceleraci jako nyní v Evropě, jen opačným směrem. Jako doplnění předchozího grafu ještě vývoj konsenzu analytiků.

Mokráš divergence EMU USA 3
Zdroj: Bloomberg

Pro americkou centrální banku je stejně důležitá jako inflace i situace na trhu práce. Podle vystoupení prezidentky Fedu Yellenové (naposledy v Jackson Hole) je trh práce aktuálně ještě důležitější.

ECB má "jedinou střelku v kompase" (toto vždy říkal Jean-Claude Trichet na tiskovkách), a to inflaci, na trh práce by tedy až tak citlivá být neměla. Ovšem to neznamená, že pro ni není vůbec důležitý – má přímý vliv na osobní spotřebu a osobní spotřeba je důležitý poptávkový faktor ve vývoji inflace.

Začněme klasickým ukazatelem, kterým je míra nezaměstnanosti. Opět vidíme podstatný rozdíl ve vývoji od roku 2011. Zatímco v USA míra nezaměstnanosti setrvale, i když ne nějak extra rychle klesá, v EMU relativně nedávno prošla vrcholem a snad (pokud se stav ekonomiky nezhorší) by mohla začít setrvaleji klesat. Pro zajímavost je doplněno Německo, vývoj na jeho trhu práce je totiž ukázkou jednoho z klíčových problémů eurozóny – její heterogenity – a je hodně relevantní při hledání důvodů, proč dochází k divergenci.

Mokráš divergence EMU USA 4
Zdroj: Bloomberg

Obrázek doplníme alternativním ukazatelem, normovanou zaměstnaností. Na ní je dobře vidět zejména to, že počátky velké divergence musíme hledat už v období vrcholící globální recese v roce 2009. Zatímco v USA po skončení recese došlo ke zřetelnému cyklickému obratu a ekonomika začala setrvale vytvářet pracovní místa, v Evropě pokračoval trend k poklesu zaměstnanosti až do roku 2013. Jinými slovy, zatímco trh práce v USA začal ožívat v roce 2010, EMU to trvalo (minimálně) další tři roky.

Mokráš divergence EMU USA 5
  • 1
  • 2
reklama
reklama