Ať to na Ukrajině dopadne jakkoli, Putin už získal pár důležitých bodů

| redakce

Poslední vývoj událostí naznačuje, že by se ukrajinská krize mohla stát minulostí. Příměří mezi ukrajinskou armádou a východoukrajinskými vzbouřenci zprostředkované ruským prezidentem Vladimirem Putinem je sice velmi křehké, intenzivní boje se však alespoň prozatím podařilo zastavit. Konec vojenských akcí obou stran nicméně neznamená, že se situace na Ukrajině a v celém regionu východní Evropy vrátí do starých kolejí. Vítěz ukrajinské krize je jen jeden - Rusko. Proč?

Destabilizace Ukrajiny

Cílem popírané ruské podpory separatistů operujících na východní Ukrajině bylo a stále je jediné. Putin se všemi silami snaží politicky i vojensky destabilizovat svého východního souseda a vytvořit v obyvatelích měst zasažených těžkými boji pocit, že je to Kyjev, kdo páchá všechna zvěrstva a stojí proti nim.

S uzavřením příměří mezi oficiální ukrajinskou armádou a separatisty, kterou zprostředkovalo právě Rusko, se navíc z Putina stává v očích východních Ukrajinců spásný mírotvůrce, který je jako jediný v regionu schopný dostat situaci pod kontrolu. Tím se Rusko dostává do pozice, ze které může snadno diktovat další podmínky, za jakých například separatisté složí zbraně a "zmizí".

Kontrola Černého moře

Získáním kontroly nad Krymským poloostrovem Rusko nezískalo pouze další území, ale zejména posílilo svůj dohled nad děním ve vodách Černého moře. Ukrajina totiž ztrátou poloostrova přišla o svůj strategický černomořský přístav Sevastopol, který padl de facto bez jediného výstřelu a s vynaložením minimálního úsilí do rukou Kremlu. Tento rozměr ukrajinské krize je západními médii často opomíjen a bagatelizován, zejména pro ruské námořnictvo je přitom obrovskou výhrou.

Východoevropská expanze NATO

Ukrajinská krize není v žádném případě první svého druhu. Prakticky stejný scénář, jaký nyní potkal východního souseda Ruska, postihl v roce 2008 Gruzii. V obou případech byla (alespoň zpočátku) nevyřčená záminka Ruska k destabilizaci země prakticky totožná, a to zamezit jejímu plánovanému vstupu do Severoatlantické aliance.

Vladimir Putin podle všeho počítá s tím, že se NATO neodváží do svých řad přijmout země, které evidentně nejsou schopny vyřešit bezpečnostní problémy ani na domácí scéně, natož se podílet na případných zahraničních misích. Ani současná slova nejvyšších představitelů NATO, že jsou dveře pro Ukrajinu otevřené, tak neznamenají, že k přijetí země do aliance dojde v horizontu měsíců nebo několika málo let.

Evropská nejednotnost

Evropské unii trvalo měsíce, než byla schopna přijmout první konkrétní opatření reagující na ruskou agresi na Ukrajině. A co více, to jediné, s čím dokázala přijít, byl zákaz vstupu vybraných (a ve většině případů pouze druhořadých) ruských politiků a podnikatelů na území EU. Itálie, Španělsko a Francie se dlouho stavěly proti tomu, aby se evropské sankce týkaly celých odvětví ruského hospodářství, přičemž se tento jejich odpor podařilo zlomit až na konci července, kdy byly proti Rusku po zhruba pěti měsících od anexe Krymu konečně přijaty širší sankce zaměřené na celé sektory.

Ani to ovšem evropský pohled na Rusko a ukrajinskou krizi nesjednotilo. Shodnout se představitelé členských zemí Evropské unie stále nedokáží například na tom, zda by na Ukrajině mělo dojít k federalizaci nebo zda by v případě evropsko-ruských vztahů měly být na prvním místě ekonomické zájmy, či mezinárodní právo a podpora demokratických principů (vyjednávání podmínek chránících domácí průmysl v podání ČR nebo Slovenska je toho zářným příkladem - pozn. red.).

Zdroj: Bowyer Research

reklama
reklama