Privatizace armády a policie: Co čekat, když se kolty řídí zákonem nabídky a poptávky

| Roman Chlupatý

Privatizace bezpečnosti je stále větší byznys. Soukromé armády operují na všech obydlených kontinentech, ve více než padesáti zemích. Například na začátku války v Afghánistánu si přitom jen tam za rok rozdělily kontrakty za třicet miliard dolarů. Nejen proto je jejich působení v konfliktních oblastech považováno za kontroverzní. Podrobnosti v pořadu Alter Eko na Rádiu BBC probírali Michael Romancov z Univerzity Karlovy a Oldřich Bureš, vedoucí Centra pro bezpečnostní studia na Metropolitní univerzitě.

Michael Romancov: V oblasti soukromé bezpečnosti se používají termíny jako klient, nabídka, poptávka nebo trh. Co se stane, když klientovi začnou docházet peníze, nebo když se nenadále zvýší míra rizik, která jsou s ostrahou spojena? Jsou nějaké příklady, že se na to soukromé společnosti "vykašlaly", že jednostranně vypověděly smlouvu a odešly?

Oldřich Bureš: V případě soukromých vojenských společností je něco podobného zdokumentováno. Jsou případy, zejména z Iráku, do menší míry Afghánistánu, kdy společnosti jako takové, případně jejich zaměstnanci, pod vlivem rizikového prostředí odmítli vykonávat některé služby. Ne že by tak americké nebo jiné vládě došly peníze, problém byl v tom, jak rychle podobnou společnost v konfliktní oblasti nahradit někým jiný, když tyto firmy potřebujete pro pokračování vojenských či bezpečnostních operací nepřetržitě.

To, že by někomu došly peníze, je známé spíše z Afriky, zejména z 90. let. Tam soukromé vojenské společnosti měly často jeden oficiální kontrakt, kde byla nějaká cena, ale zároveň existoval další, polooficiální kontrakt, který zajišťoval nějaké spřízněné společnosti koncese například na těžbu diamantů na deset, dvacet let dopředu. To se stalo v Sieře Leone a Libérii. S tím souvisí otázka, zda byly tyto služby levnější než státem placená armáda a policie, když se podobné věci sečetly.

Michael Romancov: Jaký je vlastně rozdíl mezi takovýmto soukromým podnikem, soukromou armádou, a tím, čemu se v populární literatuře říkalo žoldáci nebo žoldnéři?

Oldřich Bureš: Dobrá otázka. Privatizace bezpečnosti, tedy to, že se soukromé subjekty pohybují v bezpečnostní oblasti, je otázka stejně stará jako stát nebo válčení. Žoldáci byli spíše jednotlivci, kteří se přímo účastnili bojů a většinou byli najímáni jen na nějaký konkrétní konflikt a úkol. Soukromé vojenské společnosti mají firemní strukturu, většina z nich je oficiálně registrovaná podle platného zákona, některé z nich jsou součástí nadnárodních koncernů a jsou i obchodovány na burze. V tom je klíčový rozdíl, který také samy zmiňují – mají legální korporátní strukturu. Většina soukromých vojenských společností prostě už není něčím existujícím v pozadí, něco nelegálního. V tom se liší od zmíněného fenoménu žoldnéřství, který byl, minimálně od 19. století a konsolidace národního státu, policie a armády vnímán jako něco vyloženě negativního, někdy i kriminalizovaného.

Michael Romancov: Zmínil jsi, že jsou některé z těchto společností obchodované na burzách a že se podřizují určitému zákonu. Podle jakých zákonů se řídí? Pokud by tady v Česku podnikala v této branži třeba americká bezpečnostní agentura, jaké zákony by pro její zaměstnance platily – české, nebo americké?

Oldřich Bureš: V tomto případě je vždy klíčová národní legislativa. V praxi to znamená, že jde o to, kde je daná společnost registrována, nebo o to, kde působí. V případě České republiky je jedno specifikum – jsme poslední stát Evropské unie, který nemá samostatnou právní úpravu pro výkon soukromých bezpečnostních služeb. Řídí se tak živnostenským zákonem. To je problém, protože bezpečnostní služby mají svá specifika. Státy jako Spojené království nebo Spojené státy, kde je výrazně zastoupený i ten kontroverznější vojenský aspekt, už na to mají speciální zákony.

Problém je nicméně v tom, že k výkonu těchto služeb dochází převážně v konfliktních oblastech, kde vynucování nebo kontrola čehokoli jsou velice sporné a složité. Mediálně známé jsou například kauzy společnosti Blackwater, které se nakonec dostaly až před americké soudy, ale trvalo to velmi dlouho. Nejčastěji se uvádělo, že trestem bylo zrušení kontraktu, případně odvelení chybujících zaměstnanců do jiné země. Stručně řečeno, s tím, co by postihlo regulérní zaměstnance policie nebo armády, který předstupuje před vojenský tribunál, jsou postihy soukromých vojenských společností nesrovnatelné.

Celé Alter Eko zaměřené na privatizaci bezpečnosti a na soukromé armády si můžete poslechnout na Rádiu BBC ve středu 28. ledna 2015 od 9.30.

reklama
reklama