Lexikon geopolitických rozbušek – 3. díl: Amerikou může letos zahýbat imploze Venezuely nebo amerikanizace Kuby

| Roman Chlupatý

Geopolitika loni trhům několikrát uštědřila pěkný políček. Letos se něco podobného může opakovat, a to nejen kvůli Ukrajině a (geo)politickým důsledkům nízkých cen ropy. Investiční web vám proto nabízí novou rubriku konTEXT, v níž budeme každý týden rozebírat politické rozbušky s investičním přesahem. Zahřívacím kolem je analýza potenciálních problémů všech kontinentů, kterou nabízíme během prvního lednového týdne. Vychází z mé debaty s politickým geografem Michaelem Romancovem.

Co se geopolitického rizika a Ameriky týče, asi nemá smysl dělit kontinent na sever a jih. Pokud se bavíme o Americe jako celku, považuji za největší riziko Venezuelu. Jednak mám pocit, že Nicolás Maduro prostě nemá takovou auru, a tím ani podporu jako Hugo Chávez, a jednak proto, že nízké ceny ropy dostaly ekonomiku země pod tlak, což jen zvýrazňuje první zmíněné. Už dříve, než barel na globálních trzích prudce zlevnil, měla Venezuela problémy. Ty se vzhledem k tomu, že je státní rozpočet z více než 90 % závislý na příjmech z prodeje černého zlata, jen prohloubily.

Dvojkou na mém seznamu je Mexiko. Mnozí experti ho řadí mezi nejatraktivnější ekonomiky a trhy zítřka, přitom ale vláda nekontroluje rozsáhlé oblasti země. Otázkou je, zda se situace nezhorší, což by bylo mimo jiné problematické i z pohledu Spojených států, kde je už tak téma mexických imigrantů celkem třaskavé. Na třetí místo pak řadím Kubu, i když z mého pohledu nesplňuje až tak kritérium geopolitického rizika jako spíše oblasti, kterou má smysl kvůli dopadům nedávného oteplení vztahů mezi ostrovem a USA sledovat.

Michael Romancov: V zásadě souhlasím. Venezuela je v Americe číslo jedna. Pokud jde o Mexiko, asi není od věci poukázat na to, že my v Evropě se můžeme zjevit z Ruska, ale když se člověk podívá na mnohá čísla, jsou si Mexiko a Rusko podobné – počtem obyvatel, silnou pozicí oligarchizovaných struktur, byť v Mexiku jsou jednoznačně nezákonné, narůstajícím významem energetického sektoru a tak dále. Mexiko bychom zkrátka v kontextu toho, co jsi zmínil, určitě měli sledovat.

Pokud jde o Kubu, tam si myslím, že je v celém tématu obrovský symbolický kapitál. Mnozí to nyní berou tak, že Američané prohráli, ale ono to může být jejich velké vítězství. Kuba totiž byla pro řadu latinskoamerických levicově smýšlejících politiků vzorem. Jsem přesvědčen, že v okamžiku, kdy se tamní režim začne ekonomicky sanovat, nepřežije. Dopadne to jako ve východní Evropě – hlad po konzumu bude obrovský, a za chvíli tak uvidíme, že se Kuba stává standardně fungujícím státem. A s tím přijde konec levicových alternativ.

Kubánské vedení má podle mě představu podobného systému, jaký praktikují Číňané. Slovy Tenga Siao-pchinga, faktického vůdce Čínské lidové republiky v 80. letech 20. století, je jedno, zda je kočka černá, nebo bílá, hlavně že chytá myši. Čekám tedy, že zatímco ekonomika Kuby se bude postupně liberalizovat, politika zůstane doménou jedné strany. Otázkou je, co by se stalo s kubánskou sociální sítí, a zda by tedy ostrov mohl nadále sloužit jako alternativa pro latinskoamerické levičáky.

Michael Romancov: To je možné, vidím tam nicméně dva rozdíly. První je ten, že Čína, když nastoupila současnou trajektorii, připustila střídání kádrů. Sice z našeho pohledu v dlouhých intervalech, ale už k tomu třikrát došlo. Čína se tedy mění. Na Kubě jsou bratři Castrové u moci od konce 50. let. Neznám natolik kubánský režim, abych věděl, zda je tam nějaký "korunní princ", ale podle mě komunistický režim, který je tak dlouho personifikovaný, nemá šanci na změnu. Dále je potřeba brát v potaz kvantitu – Čína je obrovská, a proto se stala přitažlivou a důležitou. Kuba je výrazně menší.

Souhlasím. To je ostatně rozdíl mezi industrializací malých asijských ekonomik, jako je například Korea, a Číny. Asijští tygři prošli několika fázemi a vždy to byli nakonec oni, kdo "přeřadil", kdo se zbytku světa a jeho potřebám přizpůsobil. Čína, i když se také přizpůsobuje, zároveň svým růstem a rozvíjením se nutí zbytek světa k pohybu. Od Kuby nic podobného čekat nelze, někteří komentátoři naopak předpovídají, že ostrov nastoupí velmi rychle cestu, kterou jsi popsal ty. Ředitel Caterpillaru zašel do extrému a řekl, že se Kuba de facto stane 51. státem Spojených států amerických (nebo snad 52., když uvažujeme Portoriko – pozn. red.).

Podle mě je to s otazníkem. Na jedné straně je tu nepochybně touha po konzumu, na druhé hrdost na sociální systém a kvalitu života, která je v porovnání s většinou Střední Ameriky, kterou jsem také procestoval, nesrovnatelně lepší. Stejně tak mnozí Kubánci, když jsem s nimi mluvil, poukazovali například na násilí na Jamajce a oceňovali relativní klid doma. Co se pak výměny stráží týče, mnozí experti předpovídali pád režimu už společně s odchodem Fidela Castra. Raúl je méně charismatický, jeho styl více úřednický. Režim ale nepadl, což je možná signál toho, že se země později obejde bez Castrů. Oteplení vztahů Kuby s USA ale každopádně považuji za pozitivní pro obě strany. Bude zajímavé sledovat, co se bude dít dále.

Michael Romancov: Co se možných amerických pozitiv týče, mohla by příjemně překvapit Argentina. Ta si opět prošla velkými ekonomickými turbulencemi, které řešila vyvlastňováním. Navíc se objevila bojová rétorika, řinčelo se zbraněmi, mluvilo se třeba o Falklandách a dávalo se to do souvislosti s ropou. Stojí za připomenutí, že v tom Argentince hodně podporovali Rusové, z pochopitelných důvodů. Myslím si ale, že když Argentina vidí, co se nyní děje na trhu s ropou, možná vystřízliví. Je totiž jasné, že s pomocí záboru finančních aktiv španělského Repsolu či možnou agresí vůči Falklandám z finančních problémů nevybředne. Pád cen ropy může být tedy v tomto případě pozitivem. Ti, kdo jsou v Argentině u moci, si možná uvědomí, že pták snášející zlatá vejce, na kterého měli políčeno, snáší ta vejce mnohem menší, než si mysleli.

reklama
reklama