Podrazit nohy vlastní měně v rámci podpory exportu a ekonomiky? Chyba!

| redakce

Rozhodnutí ECB obrazně řečeno natisknout bilion nových eur vyvolal obavy z dalšího kola měnových válek. Euro za posledních 6 měsíců ztratilo přes 20 % hodnoty v reakci na signály, které centrální banka vysílala. Někteří argumentují, že to podpoří export z Evropy. Dost možná jde o planou naději, v lepším případě minimálně o krátkozraké uvažování.

Měnové válce trvají zhruba od roku 2008. Globální měnový systém churaví, i když byl údajně za účelem posílení měnové kooperace a finanční stability kdysi zřízen Mezinárodní měnový fond. Poslední dobou o něm ale slyšíme spíše v souvislosti se záchrannými programy.

Nepsané pravidlo současné politiky měnových kurzů zní, že přímé intervence jsou odsuzovány, zatímco ty nepřímé akceptovány, pokud změna kurzu není hlavním cílem měnové politiky. Je to podobné smýšlení, jako kdybyste svrhli bombu na baštu nepřátel, zničili při tom školu, ale pak tvrdili, že ve svém jednání nevidíte žádný problém, protože původním cílem byli nepřátelé.

Je minimálně nezodpovědné dívat se jen na přímé efekty ekonomických opatření. Americké kvantitativní uvolňování trvající šest let přinutilo vlády rozvíjejících se trhů zřídit kapitálové kontroly a další měnové restrikce a spustit své vlastní programy "tištění peněz".

Aktuální japonská monetární politika, která stáhla níže hodnotu jenu, způsobuje vážné problémy čínským a korejským sousedům. Centrální banka Číny nedávno snížila požadavky na rezervy a plánuje rozšířit obchodní pásmo pro svou měnu. Nazývejme to pravým jménem, tedy jako odplatu a eskalaci celosvětových měnových válek.

Pomáhá slabá měna exportérům?

Exportéři by měli být schopni díky slabší domácí měně relativně zlevnit svou produkci pro zahraniční zákazníky, díky čemuž mohou získat větší podíl trhu a zvýšit zisky, což má pozitivní dopad na celou ekonomiku. Problémem tohoto konceptu je soustředěnost pouze na přímé efekty při naprostém ignorování těch nepřímých.

Zaprvé, s novými finančními instrumenty, jako jsou swapy a futures, se mnozí exportéři proti riziku kolísání měnového kurzu mohou dlouhodobě zajistit, a obchodují tedy za dříve dohodnutý kurz.

Zadruhé, mnoho exportérů potřebuje pro svou produkci množství vstupů, mnohdy z dovozu. Například automobilka BMW si nechává dodávat součástky z celého světa. Motory mohou pocházet ze Spojeného království, zatímco kožené sedačky z Číny a ocel z Brazílie. Pokud znehodnocení měny způsobí růst cen vstupů, exportér nebude schopen ceny vyjádřené v zahraniční měně snížit, a jeho konkurenceschopnost se proto nijak nezvýší. Oslabování měny tak pomáhá jen některým exportérům, a sice těm, kteří jsou schopni vyrábět převážně z domácích vstupů.

Devalvace měny se nelíbí zaměstnancům

Pokud se náklady na domácí vstupy, většinou pracovní sílu, nepřizpůsobí vyšším cenám dovozu, dodatečný zisk exportérů bude na úkor jejich zaměstnanců. Stane se to kvůli tomu, že zaměstnavatelé omezí reálné příjmy domácích zaměstnanců. Pokud ve firmách fungují odborové organizace a zaměstnanci si vyjednají valorizaci mezd, zisk exportéra se rozplyne. Znehodnocení měny tak vytváří pouze dočasné zisky.

Jen málokdo rozumí pravým dopadům znehodnocování vlastní měny. V reálu tato politika přesouvá bohatství od pracujících (střední třídy) k bohatším vlastníkům exportních podniků. Centrální banka pak funguje jako takový Robin Hood naruby, který chudým bere a bohatým dává.

Celá věc má navíc ještě řadu nepřímých efektů. Například zmanipulovaná měna dělá "guláš" ve firemním účetnictví. Některé podniky jsou ziskovější jen nominálně, těžko ale při danění vykáží, že je jejich zisk reálně nižší. Politikou "ožebrač svého souseda" jsou také ohroženi ostatní ekonomičtí hráči. Spotřebitelé musejí sáhnout hlouběji do kapsy při nákupu zahraničních produktů a dobře na tom nejsou ani domácí firmy, které těží z importu zboží a jeho následného prodeje na domácím trhu.

Zkreslené ceny poškozují ekonomiku

Slábnoucí měna odráží skutečnost, že domácí centrální banka tiskne peníze rychleji než banky v jiných zemích. Tištění peněz poškozuje všechny firmy, tedy včetně exportních. Tento proces manipuluje s relativními i absolutními cenami. Ty pak nemohou vysílat klíčové signály o stavu ekonomiky (například jaká je skutečná poptávka spotřebitelů po produkci země).

Evropa nepotřebuje slabé euro, ale podstatné strukturální reformy. Měla by se poučit z příkladu Lotyšska. Mezi lety 2009 a 2010 omezila tato pobaltská země státní výdaje ze 44 % HDP na 36 %. Propuštěno bylo 30 % státních zaměstnanců, zavřena byla polovina polovina úřadů a mzdy ve veřejné správě klesly za rok o 26 %. Ministři si platy snížili o 35 %. Zprvu lotyšská ekonomika klesla o 24 %, ale rychle se zotavila s reálným růstem o téměř 5 % za poslední 3 roky. Lotyšsko to dokázalo bez zneužití vlastní měny jako zbraně, zachovalo si tehdy vlastní měnu zafixovanou k euru.

Zdroj: Ludwig von Mises Institute

reklama
reklama