Komunikace za sto let: Šest set jazyků místo šesti tisíc

| redakce

V současnosti se na Zemi mluví zhruba šesti tisíci jazyků. Za sto let by ale toto číslo mohlo spadnout na pouhou desetinu. Jak se plynutí času podepisuje na národních jazycích a které aspekty rozhodují o tom, zda jazyk přežije, nebo skončí v propadlišti dějin?

V roce 1880 vydal bavorský prelát Martin Schleyer knihu, v níž světu představil volapük, první mezinárodní pomocný jazyk, který měl zjednodušit komunikaci mezi lidmi z různých částí světa hovořícími různými jazyky. O pár let později bylo ve volapüku k dostání kolem 400 knih a pravidelně v něm vycházelo asi 25 časopisů. Stejně rychle, jak se volapük objevil, ale ze scény také zmizel. Hlavním problémem jazyka, který vznikl jako kombinace francouzštiny, němčiny a angličtiny, byla jeho značná složitost v čele s komplikovaným systémem koncovek připomínajícím latinu.

Netrvalo to dlouho a volapük se dočkal konkurence. V roce 1887 publikoval ruský lékař Ludvík Lazar Zamenhof základy esperanta, které je dodnes nejrozšířenějším mezinárodním uměle vytvořeným jazykem. Ani esperanto si nikdy nekladlo za cíl nahradit všechny světové jazyky a stát se jediným univerzálním dorozumívacím prostředkem, ale jen usnadnit komunikaci mluvčím různých národních jazyků.

Ve srovnání s volapükem je gramatika esperanta velmi jednoduchá. Někteří mluvčí esperanta dokonce tvrdí, že si jeho základy průměrně inteligentní člověk osvojí během jediného odpoledne. Ani to ale nepomohlo k tomu, aby se ve světě esperanto prosadilo a lidé ho začali skutečně aktivně využívat. Dosud se tak sice jedná o nejrozšířenější, avšak z pohledu praktického využití ne příliš úspěšný umělý jazyk.

Jazyk jako národní symbol

Vědeckofantastická literatura a filmy často vyobrazují blízkou budoucnost, ve které stejným jazykem nemluví jen lidé na jedné planetě, ale hned v celém známém a osídleném vesmíru. Dosavadní vývoj sice naznačuje, že tak velké změny nás na Zemi minimálně v několika následujících desetiletích nečekají, i tak jsou ale zřejmě dny současných zhruba šesti tisíc jazyků sečteny.

Podle některých odhadů na Zemi v roce 2115 bude existovat již jen asi 600 jazyků, tedy zhruba desetina současného počtu. Španělština, němčina, francouzština nebo třeba italština či japonština se zatím o přežití bát nemusejí, jazyky s počtem mluvčích v řádu několika stovek či tisíců ale s největší pravděpodobností nebudou mít zrovna na růžích ustláno.

Jedním z potenciálně ohrožených jazyků je například navažština, kterou hovoří jen necelých 200 tisíc příslušníků indiánského kmene Navahů z jihozápadu Spojených států. Navahové se navíc na konci loňského roku ocitli před složitou otázkou, když rozhodovali, zda se jejich kmenovým vůdcem může stát někdo, kde plynně neovládá navažštinu. Spor ohledně (ne)podstatnosti jazykové (ne)vybavenosti vyvolal Chris Deschene, který se o nejvyšší kmenový post ucházel i přesto, že nebyl schopný zcela plynulého projevu v kmenovém jazyce, jenž je mimo jiné známý tím, že nemá žádná konjugační paradigmata, a různé tvary sloves jsou tedy zcela nepravidelné a je potřeba se je naučit nazpaměť.

Právě složitost osvojování si některých jazyků hraje v jejich naději na přežití rozhodující roli. V komplexnosti jazyků se totiž neskrývá jen jejich krása, ale i zhouba. Jakmile se obtížně osvojitelný jazyk stane výhradně doménou starší populace, šance na jeho uchování a přežití rapidně klesá a zachránit ho většinou nedokáží ani snahy skupin nadšenců, kteří se již jako dospělí snaží doučit to, co jim rodiče z nějakého důvodu nepředali.

Neodvratné zjednodušování

To, že některé složité jazyky ovládají jen malé skupiny mluvčích, nicméně nemusí nutně znamenat, že v horizontu několika desetiletí zcela přestanou existovat. Příkladem může být třeba irština (někdy též zvaná irská gaelština), jež se v průběhu historie ze své původní podoby vyvinula v jazyk takřka nový, po stránce pravopisné, gramatické i lexikální značně jednodušší. I další menší jazyky, které následující desetiletí a staletí přežijí, tak zřejmě projdou výraznými změnami usnadňujícími jejich osvojování, výuku a předávání.

Podobný vývoj koneckonců absolvovala i angličtina, která ve svých počátcích byla pod velkým vlivem staroseverštiny, latiny a keltských jazyků. Stará angličtina, používaná v Anglii a jižní části Skotska od 5. do 12. století, se od současné angličtiny liší natolik, že spolu tyto dva jazyky na první pohled nemají prakticky nic společného. Stará angličtina byla stejně jako dnešní čeština jazykem flektivním (k vyjadřování gramatických kategorií využívala skloňování a časování), a navíc měla úplně jinou slovní zásobu. Mezi další jazyky, jejichž gramatika i slovní zásoba byla v průběhu historie značně zjednodušena, patří kromě jiných třeba mandarínština, perština či indonéština.

Jiným procesem vedoucím ke zjednodušování jazyků je takzvaná pidžinizace, což je označení pro spojování více (nejčastěji dvou) jazyků do jednoho nového útvaru, a to obvykle z důvodu snazší komunikace obchodníků s různým mateřským jazykem. Mísením malých místních jazyků s francouzštinou vznikly například haitština nebo mauricijština, angličtina dala zase vzniknout jamajskému patois nebo guinejskému tok pisin a nizozemština afrikánštině.

Jen těžko můžeme s přesností říci, kolika jazyky se na Zemi za sto let bude mluvit, odhady hovořící jen o 600 jazycích ale dost možná nejsou daleko od pravdy. Jasné je, že se v roce 2115 bude ve většině zemí světa mluvit jinak než dnes. Některé jazyky zcela zaniknou, některé se promění k nepoznání, jiné se spojí a vznikne z nich řeč zcela nová a část jich projde pouze kosmetickými úpravami. Hodně přitom bude záležet na počtu jejich aktivních mluvčích. Čím méně lidí jazyk ovládá, tím větší jeho proměny v následujících sto letech budou.

Zdroj: WSJ

reklama
reklama