(Ne)bezpečné investice do státních dluhopisů

| redakce

Před sto lety, v listopadu roku 1914, mohli občané a obce investovat do rakouských válečných půjček. Lidé mocnářství za úrok půjčovali jak své peníze, tak půjčené finance. Byla příležitost k zisku v podobě 5% úroku skutečně výhodná? A proč nakonec investoři z válečných půjček nic neměli a o všechno přišli?

(Ne)závislá emisní banka

Ještě před sto lety na našem území obíhaly rakouské koruny. Byla to měna opírající se o standard zlaté devizy. Měna byla směnou za jinou zlatem podloženou měnu nepřímo směnitelná za zlato. Zákon z roku 1892 určil, že z jednoho kilogramu ryzího zlata lze razit 3 280 korun. Výhradním emitentem těchto peněz byla na celém území monarchie Rakousko-uherská banka.

Rakousko-uherská banka měla být na vládě nezávislou institucí usilující o vytvoření stabilní a zdravé měny. Snahy o udržení měny kryté drahým kovem ovšem náhle skončily pod tlakem potřeb financování války – koruna začala být inflačně znehodnocována. Se začátkem války totiž skončil zákaz půjčování státu, jehož výdaje začaly být financovány inflačně, tedy tištěním peněz.

Obrázek 1: Ještě v roce 1914 existoval zájem spravovat zdravou měnu krytou zlatým pokladem. V průběhu válečného období klesl zlatý poklad o 80 %, množství oběživa ale o více než 1 700 % vzrostlo.

Krytí měny zlatem

Zdroj dat: Břetislav Palkovský: Národní banka Československá a náprava měny, 1925

Válečné půjčky

Válečné výdaje Rakouska (Předlitavska) byly odhadovány na více než 40 miliard tehdejších korun získaných monetizací dluhu – emisí peněz. Polovina z nich se emisní bance vrátila v podobě peněz, které byly z finančního systému odsáty prostřednictvím "válečných půjček". Obce nebo občané státu půjčovali z různých důvodů. Byl tu jak důvod vidiny možného výnosu, tak možnost zjemnit dopady rekvizicí nebo vykoupení se z povinností vůči státu.

Válečné půjčky, které byly po celou dobu války vypisovány, muselo "učitelstvo a úřednictvo" občanům vnucovat. K podepsání válečných půjček vybízely obyvatelstvo také banky a spořitelny a úřady na společnost vyvíjely všestranný tlak. Například voják, který žádal dovolenou nebo dočasné osvobození od vojenské služby, musel pro získání souhlasu upsat válečnou půjčku.

Koloběh úhrady válečných výdajů aneb Přeměna obíhajících bankovek v půjčku státu

Zatímco v Anglii nebo Francii v té době stát vydával krátkodobé státní pokladniční poukázky, do kterých se investovaly volné prostředky, a v Německu říšská banka umisťovala směnky říše na peněžním trhu, v Rakousku–Uhersku byla válka financována poněkud zvláštním způsobem v podobě válečných půjček. Volné prostředky bank byly ukládány u poštovní spořitelny jako záloha na příští válečnou půjčku. Když byla půjčka vydána, volné prostředky byly zaúčtovány ve prospěch jejího krytí. Princip spočíval v přeměně obíhajících bankovek v půjčku a odsávání nadměrné likvidity mělo vytvářet důvěru obyvatel ve finanční stabilitu státu.

Již v prvních měsících války si mocnářství u své emisní banky vypůjčilo 2 600 milionů korun. Řekněme, že si státní správa koupila od továrníka ze zásob boty a zaplatila bankovkami, které získala půjčkou od rakousko-uherské emisní banky. Továrník tržbu uložil jako vklad u své banky, která tyto peníze záhy půjčila upisovateli válečné půjčky, tedy někomu, kdo půjčuje státu. Dluh státu vzniklý koupí bot zůstal nezměněn, změnila se jen forma financování – z bankovek, které se vrátily do rakousko-uherské banky, se stala válečná půjčka a z dluhu bance se stal dluh na bedrech majitele půjčky. Monetizovaný dluh tak byl emisní bance formálně splacen.

Obrázek 2: Vzniklý systém válečných půjček umožňoval odsávat peníze z oběhu a limitovat výdaje obcí a obyvatelstva

Systém válečných půjček

Otřesení důvěrou ve vládní dluhopisy

Člověk, který chtěl investovat do válečného dluhopisu, ale právě neměl hotovost, si mohl peníze půjčit, aby je obratem půjčil státu. Peněžní ústavy, které přijímaly bankovky jako vklady od těch, kdo byli zapojeni do válečných dodávek, je půjčovaly těm, kdo chtěli investovat do válečných půjček. Povolováním těchto půjček tak výrobci, kteří své tržby deponovali u banky, de facto umožnili přeměnu bankovek ve válečné půjčky.

Prostý a kuriózní mechanismus umožnil přeměnit hodnotné zboží a materiál na válečné půjčky v podobě platebního slibu státu, který se měl teprve prací v příštích desetiletích přeměnit v hodnoty. Ve chvíli, kdy se státní moc rozhodne financovat výdaje emisí peněz, tyto peníze musejí někde přebývat, ať už v podobě bankovních vkladů nebo dluhů odrážejících se v růstu cen aktiv. Působí-li v systému prvky, jež umožňují peníze v oběhu sterilizovat a odsávat, problémy se odkládají do budoucna.

Bezmezná víra v bezrizikovost vládních dluhopisů se před sto lety ukázala být nesmyslnou. Půjčovat státu může být výhodné, dokud se neukáže, že je na pozadí stojící model dlouhodobě neudržitelný, a vládní dluhopis je bezrizikový jen do okamžiku, kdy jsou dluhy smazány inflací nebo rozvratem.

Kompletní článek najdete na serveru Investujeme.cz.

Zdroj: Investujeme.cz

reklama
reklama