Arktida, to nejsou jen ropa a plyn. V oblasti věčného ledu přihořívá, střet globálních mocností nelze vyloučit

| Roman Chlupatý

V Arktidě se řinčí zbraněmi. Rusko ji z hlediska své bezpečnosti označilo za jednu ze tří klíčových oblastí a hodlá v ní vybudovat masivní vojenskou infrastrukturu. Tento krok vysvětluje rostoucím zájmem dalších mocností, z nichž některé ani s Arktidou přímo nesousedí. Lákají je nové námořní cesty a odhadem 25 % zbývajících dostupných zásob ropy a plynu na Zemi. Někteří experti proto Arktidu označují za příští bojiště. Téma jsem probíral s politickým geografem Michaelem Romancovem.

Globální oteplování přináší mnohá bezpečnostní rizika. Mezi ně patří i soupeření o zdroje surovin a námořní cesty, které se po odtávání ledu objevují. Agentura Bloomberg střet mocností z těchto důvodů zařadila mezi geopolitické rozbušky, které by letos mohly zahýbat trhy. Podle mě je pravděpodobnost, že k tomu dojde letos, malá, ale tato hrozba existuje a narůstá. Jak to vidíš ty?

Michael Romancov: Situace je jednoznačně napjatější na severu. Jižní pól a jeho okolí se zatím řídí mezinárodními smlouvami, které z oblasti udělaly dědictví celého lidstva. Na severu nervozita stoupá kvůli dvěma věcem. Jednou, jak jsi zmínil, je možné zahájení těžby a s tím spojené spory o hranice, o vymezení exkluzivních ekonomických zón. Silnými aktéry jsou Rusko, Kanada, Dánsko a Norsko. Američané zatím zůstávají stranou, pokud by se to ale začalo "parcelovat", určitě o nich uslyšíme. Musíme si uvědomit, že těžba ve zmíněné oblasti by byla finančně, technicky a technologicky hodně náročná. A vzhledem k tomu, do jaké situace se Rusko dostalo, si myslím, že ač prezident Putin tvrdí, že v oblasti Arktidy mohou Rusové zabrat až dva miliony čtverečních kilometrů, zaberou tato území maximálně na papíře, čímž to skončí. Bez západní asistence na nerostné bohatství v Arktidě nedosáhnou.

Vzpomínám si na dva příběhy, které jsem zaznamenal během pobytu v Kanadě na počátku minulého desetiletí. První se váže k Severozápadní cestě, tedy námořní cestě vedoucí Kanadským arktickým souostrovím, která spojuje Atlantik a Pacifik. Ta se začala otevírat a Kanaďané na to nebyli připraveni. Stalo se tak, že v jedné odlehlé komunitě zčistajasna zakotvila čínská loď, aniž by ji někdo zaznamenal. Šlo o memento, které zastánci důslednější ostrahy této oblasti následně rádi připomínali. Druhým faktorem je častá neohlášená a nepovolená přítomnost amerických ponorek. Ottawa o ní ví, Washington ví, že o ní Ottawa ví a není z ní nadšená, ale obě strany se tváří, jakoby nic. Kanada má díky tomu svůj sever svým způsobem hájený. Na druhou stranu to jen umocňuje náboj Divokého západu, který se odlehlému severu nyní někdy přisuzuje.

Michael Romancov: Jednou věcí je to, zda je o co se v oblasti prát, a druhou to, do jaké míry je to nyní užitečné. Pokud se vrátím k oněm dvěma věcem, kvůli kterým stoupá napětí v oblasti Arktidy, ona námořní cesta se na první pohled zdá být velice atraktivní. To se týká jak Severozápadní cesty, tak Severní mořské cesty, která kopíruje ruské pobřeží. Na tři věci se ale často zapomíná. Zaprvé, je to naprostá pustina, která je na rozdíl od Indického nebo Tichého oceánu nezmapovaná, zejména pokud jde o hloubku vody, mořské proudy a podobně. Zadruhé, prostor je neobydlený, což znamená, že se v případě jakýchkoli problémů bude složitě řešit, odkud případně dopravit pomoc. Jedna věc je pomoc lidem – předpokládejme, že by se tam plavily nákladní lodě, které nemají tak velké posádky, takže by stačily tak dva, tři vrtulníky –, ale druhá pak, co s nákladem, respektive s případnými ekologickými škodami. Ty Rusko nebudou příliš trápit, ale je tu zbytek světa.

Zbytek světa může trápit nejen případná ekologická katastrofa u ruského pobřeží, ale i narůstající asertivita Moskvy v tématu Arktidy. Už v roce 2007 s pomocí miniponorky Mir zakotvilo Rusko na dno pod Severní pól svoji vlajku a symbolicky zabralo toto místo pro sebe. Kanaďané na to reagovali prohlášením, že nežijeme v 15. století, takže nelze jen tak někam zapíchnout vlajku a prohlásit dané území za své. Sami si přitom, podobně jako Dánové, s odvoláním na kontinentální výběžky, které mezinárodní právo bere v potaz, tuto oblast nárokují. Stejně tak si Kanaďané dělají nárok na Severozápadní cestu, což Amerika od dob Reagana odmítá s tím, že jde o mezinárodní vody. Mimochodem, právě proto se americké ponorky prohánějí těmito vodami a obě strany o tom raději mlčí. Vzhledem k tomu, že se Severozápadní cesta pravidelně otevírá a i Severní cestou už se povedlo proplout, navíc hrozí, že by diplomatické spory mohly doplnit střety neopatrných nebo příliš horlivých posádek lodí jednotlivých mocností, které jsou v oblasti aktivní.

Michael Romancov: I v této souvislosti bych zmínil třetí fenomén, který je relevantní zejména pro nákladní dopravu. Ono se často zapomíná na to, že v oblasti sice může být v dohledné době výrazně tepleji než kdykoli v nedávné minulosti, ale půl roku tam stále bude tma. To by znamenalo obrovské nároky na posádky. Je totiž jedna věc plavit se novou trasou, a druhá, že na ni vůbec nevidíš. Ve velké části Arktidy přitom nejsou radarové odražeče a podobně. Protože je území neobydlené, je podle mě myšlenka, že by se jím v dohledné době plavilo větší množství lodí, spíše utopií než čímkoli jiným.

V tom s tebou souhlasím. Přesto podle mě může v oblasti dojít k nějakému střetu nebo střetům. Půjde o symboliku, která má v době stále intenzivnějšího soupeření mocností svoji nespornou váhu a význam, zejména proto, že části Arktidy jsou jedněmi z mála míst, která si mocnosti ještě de facto ani de iure nerozparcelovaly. Navíc jsou zde dlouhodobé strategické zájmy. Současný zábor ložisek surovin nebo dopravních cest mocnosti nemusejí využít hned; stačí, když si oblast vykolíkují a přesvědčí mezinárodní společenství o tom, že to bylo v souladu se zákonem. Těžit suroviny a využívat dopravní cesty v Arktidě mohou začít, až se to vyplatí, tedy v horizontu řady let.

reklama
reklama