Kvantitativní uvolňování eurozónu nezachrání

| redakce

Němci mají opodstatněné obavy z inflačního strašidla obcházejícího Evropu. Roger Bootle z Daily Telegraph v novém vydání své knihy The Trouble with Europe vysvětluje, jaké důsledky může mít intenzivnější kvantitativní uvolňování prosazené i přes odpor Německa.

Aby oživení v eurozóně vydrželo, potřebovalo by významnou podporu makroekonomické politiky. Vzhledem k typické německé fiskální přísnosti má ECB ztíženou pozici. Měnová politika navíc nemůže dosáhnout kýženého výsledku, když je špatně nastavený celý projekt eura.

Na aktuálně panující tržní podmínky v eurozóně je klasickou anglosaskou odpovědí takzvané "tištění peněz", tedy zaplavení trhu penězi z centrálních bank. Tuto strategii zvolily jak Fed a Bank of England, tak Bank of Japan jako součást politiky zvané "Abenomika". ECB se tištění peněz dlouho vyhýbala, v lednu ale podlehla a QE spustila.

Jak probíhá QE

Kvantitativní uvolňování se má do reálné ekonomiky promítat skrze několik kanálů:

1. Zaplavuje banky likviditou s téměř nulovými úroky. Za normálních podmínek finanční domy omezují své rezervy uložené u centrální banky a půjčují je, což vede k růstu agregátní poptávky v ekonomice. Centrální banky ale bohužel ke QE přistupují právě v situaci, kdy na trhu normální podmínky nepanují. Ty současné jsou například tak abnormální, že banky raději na penězích sedí (i když z toho nic nemají), než aby riskovaly ztráty z poskytování úvěrů. Je to realita Spojených států, Spojeného království i Japonska.

2. QE mívá tendenci k nafukování cen nakupovaných aktiv, a tím pádem stlačování jejich výnosů. Zvyšuje to bohatství a snižuje náklady financování.

3. QE mění rovnováhu portfolia. Ekonomické subjekty zjišťují, že mají přebytek peněz, a dokupují tak větší podíl (rizikovějších) aktiv. Na ekonomiku to má mít stimulační efekt.

4. Protože je v domácí ekonomice ve srovnání se sousedními státy více peněz, investoři na vzniklou situaci reagují rebalancováním portfolií do cizí měny. Na kurz lokální měny to má negativní účinky (měna oslabuje), což podporuje konkurenceschopnost exportérů a vede k růstu cenové hladiny (inflaci).

V praxi ale v ekonomice, jejíž finanční systém prodělal závažnou krizi, první až třetí transmisní mechanismus nefungují efektivně, a autority se tak musejí spoléhat na čtvrtý kanál, tedy znehodnocení domácí měny. Efekt může být silný, jak je vidět na vývoji kurzu eurodolaru od spuštění evropského QE.

Jsou tu ale dva problémy:

  1. Bude Německu vyhovovat umělé znehodnocování eura, které je koneckonců i jeho měnou?
  2. Dovolí země mimo eurozónu, jako jsou Spojené státy, Čína, Japonsko a Spojené království, měnové unii "vyrůst" z jejích problémů za pomoci oslabeného kurzu?

Efektivně to totiž znamená "vývoz" evropské slabé poptávky a deflačních tlaků do ostatních zemí. Logickou odvetou může být obnova programů QE v ostatních zemích do té míry, aby bylo nespravedlivé měnové zvýhodnění jednoho regionu vůči ostatním eliminováno.

V měnové válce ale nemohou všechny země podporovat své exportéry oslabováním měny. Vždy půjde o hru s nulovým součtem. Evropské QE tak může být buď extrémně mocné, nebo zcela neúčinné. Záležet bude hlavně na podmínkách, v jakých bude používáno.

  • 1
  • 2
reklama
reklama