Hledá se viník krize, tak proč neukázat na ekonomy

| redakce

David Andolfatto ze saintlouiského Fedu a Mark Thoma z Oregonské univerzity obhajují makroekonomickou teorii před těmi, kdo tvrdí, že selhala v krizi.

1. "Makroekonomické modely selhávají v predikování krizí. Model dynamického stochastického všeobecného ekvilibria (DSGE) selhává."

Tuto kritiku Andolfatto a Thoma zcela odmítají. Žádné jiné modely, které předpověděly krizi, podle nich neexistují.

Metody DSGE nenabízejí zásadní výhody. Existuje ale lepší alternativa? Když se zeptáme rozzuřených heterodoxních ekonomů, obvykle zmíní nějaké neurčité modely, u nichž neposkytnou zdroj, nebo odkazují na reporty, které jsou v lepším případě průměrně čteným blogem.

Pak narazíte na řadu prací o tom, že kapitalismus selhává a ekonomiku, ne-li celý systém, čeká krach. Objevují se pravidelně každý rok nebo dva, aby jejich autoři nakonec mohli říci "vidíte, říkali jsme to". Sečteno a podtrženo, neexistuje alternativa reálného modelování.

2. "Makroekonomové byli před krizí příliš sebevědomí a dodali politikům falešný pocit sebedůvěry."

Kdo měl někdy co do činění s makroekonomy, jistě zpozoroval, že většina z nich bere modely až příliš vážně (dvojnásob to platí pro heterodoxní ekonomy, kteří mají své vlastní unikátní modely a chtějí se lišit od mainstreamu). Jde o společnou diagnózu všech akademiků - musíte vyvíjet obrovské úsilí při prosazování vlastních teorií, takže přehnané sebevědomí je samozřejmostí.

Vplula tato sebedůvěra i do politické sféry? Nejsou pro to důkazy. Většina členů Fedu je daleko méně sebevědomá než akademici. Přitom jim radí více než jen akademický dav - mají k ruce stáj chartbloggerů a hlasitých předstíračů. Oni sami se řídí svými starými keynesiánskými modely. U politiků není jisté, zda vůbec o existenci akademické makroekonomie vědí.

Pokud by byli bankéři z Fedu přehnaně sebevědomí mezi lety 2005 a 2006, spíše šlo jen o přirozené kognitivní zkreslení ("vypadá to, že všechno bylo několik desetiletí v pořádku, takže snad jednáme správně"), než že by to způsobilo přehnané sebevědomí akademiků, s nimiž byli v kontaktu.

3. "Makroekonomové se před krizí dostatečně nesoustředili na finance."

Thoma tvrdí, že jde o oprávněnou kritiku, protože existuje až příliš mnoho modelů. Model ale nelze mít na všechno. Pokud se chystáte dát politikům skutečnou radu, musíte vybrat, na kterém modelu nebo sadě modelů budete stavět.

Makroekonomové se příliš nestarali o finance před krizí, nemávali vydáními knih Johna Geanakoplose z Yaleovy univerzity a neříkali, že nás čeká katastrofa. Víra ve "Velkou moderaci" a schopnost Fedu stabilizovat ekonomiku byla až příliš mocná. Hlavní problém v prevenci deprese nebyl řešen. Velké množství vrcholných makroekonomů si však myslelo, že se tak děje. Jejich nejoblíbenější modely neměly s financemi nic společného, snad s výjimkou modelů "finanční akcelerace" Bernankeho a Gertlera.

Velká chyba. Po zkušenostech s Velkou depresí a krizemi v ostatních zemích (například v Japonsku) jim mělo dojít, že finanční krachy jsou vždy velká událost. Aby si zachovali reputaci, začali mainstreamoví ekonomové s nápravou. Nakonec budou věnovat financím pozornosti až příliš.

4. "Makroekonomové své modely netřídí."

Nejlepší kritika, přitom nejméně častá. Pokud necháte milion květin vykvést, ale neprořezáváte je, budete mít plný dům květin, ale nic z toho. Makroekonomové mají modely na všechno a nechtějí se jich vzdát. Je to správně?

Ne. V reálu nemají model žádný. Pokud výběr nezúží, téměř nepřeberné množství modelů se změní v jeden gigantický megamodel, který dá každému takové výsledky, jaké si zamane. Máte strach z finanční krize? Vytáhnete model, který tvrdí, že se krize blíží. Strach z inflace? Sáhnete po modelu, kde je inflace největším nebezpečím.

Můžete vybírat model na základě toho, zda má reálné předpoklady. Tři věci to ale v praxi znemožňují. Zaprvé, předpoklady téměř kteréhokoli makroekonomického modelu jsou nereálné pro toho, kdo nestrávil desítky let v klášteře v Himálaji trénováním umění sebeklamu. Zadruhé, předpoklady jsou tak stylizované, že to chce velkou dávku talentu, abyste odhalili, o co v reálu má jít. A zatřetí, téměř nekonečný výčet modelů, kterými je nutné se prokousat, efektivně neumožňuje jejich porovnání.

Pokud chcete, aby byly makroekonomické modely užitečné, nestačí jen mávnout rukou a říci, že "všechny modely jsou špatné". Nestačí jen zacházet s modely jako se způsoby "organizace myšlení". Je potřeba je porovnat s daty a rozhodnout se, zda jsou již finální a použitelné, musejí se přepracovat, nebo rovnou skončí v plamenech.

5. "Krize odhalila, že makroekonomie nefunguje."

Ukazuje se ale také, že je nutné hledat dále a pokoušet se o to, aby začala fungovat. Makroekonomové neukrajují velký podíl HDP, takže obavy nejsou namístě.

Zdroj: Noahpinion

reklama
reklama