Docentka zkázy Ilona Švihlíková: Zapomeňte na "business as usual". Buď přijde revoluce v myšlení, nebo v ulicích

| Roman Chlupatý

Svět dorazil na historickou křižovatku, odkud se může vydat jen cestou větších či menších turbulencí. První varianta je podmíněna změnou myšlení, která by pomohla uhasit tři souběžné krize, kterým nyní čelíme. Druhou možností je pokračovat v nastoleném trendu a dříve či později narazit do zdi, varuje ekonomka Ilona Švihlíková, která působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů. K tomu, aby se předešlo nejhoršímu, je podle ní nezbytné vypořádat se s rostoucím počtem lidí, kteří jsou pro současný systém zbyteční.

Většina expertů se shoduje, že zažíváme historický přerod nebo změnu. V názorech na to, jaké jsou příčiny tohoto posunu a jaké budou jeho důsledky, se rozcházejí. Jak to vnímáte vy?

Ilona Švihlíková (z vysílání ČT24)

Souhlasím s tím, že je současná doba výjimečná, a to tím, že se sešly a prolínají krize, z nichž každá by byla sama o sobě velmi vážná. Jde o ekonomickou krizi s podmnožinami finanční, dluhové a sociální krize, dále krizi politickou a krizi ve sféře mezinárodních vztahů, kde dochází k zásadnímu pohybu od hegemonie k jinému řádu, který ještě nenastal. Podle mě je přitom klíčové dění ve vyspělých zemích. Koneckonců, jistě není náhoda, že Velká recese vypukla v USA. To má podle mě velkou vypovídací hodnotu.

Mají všechny tři krize – o nichž, mimochodem, nikdo nepochybuje – společný jmenovatel, nebo je to, že jim čelíme najednou, víceméně dílem náhody?

Klíčový problém, který stojí za vším tím pohybem, je otázka technologií. Nejde o technologie jako takové, ale o to, že systém, neoliberální kapitalismus, nedokáže dost dobře vstřebat pracovně-úsporné technologie tak, aby to nemělo pro většinu populace negativní důsledky. Právě takové technologie přitom bezesporu máme, podepsaly se koneckonců i pod mezinárodní dělbu práce a stojí za obrovským vlivem nadnárodních korporací na globální ekonomiku. Tyto velké firmy představují zhruba čtyři pětiny mezinárodního obchodu, což je opravdu vysoké číslo, které ilustruje související věc, a sice pokračující oslabování států.

O tom, že je národnostní stát v útlumu, možná trvalém, se mluví od 90. let. Podle některých expertů ale krize, kdy právě státy zatáhly za záchranou brzdu, svědčí o opaku.

Národnostní stát vzbuzuje očekávání ohledně formulace hospodářské politiky. Řada z těchto zemí přitom disponuje, byť pohasínající, ale přece jen nějakou demokratickou legitimitou. I jejich manévrovací prostor je ale stále tím omezenější. Vznikla zkrátka obrovská asymetrie moci, která má své kořeny v tom, jaké byly aplikovány technologie a jak se jejich zavedení odrazilo na podobě celého systému.

V důsledku současného vývoje narůstají počty těch, kteří jsou nezaměstnatelní a pro systém vlastně zbyteční. Na druhou stranu, jak sama připomínáte, státy, i ty bohaté, chřadnou, a tudíž se o tyto své lidi nezvládnou postarat a zajistit ve společnosti sociální smír. Hrozí výbuch?

Podle mě se nabízejí dvě východiska. Můžeme pokračovat v nastartovaném trendu, což by znamenalo, že se budou zmíněné pracovně-úsporné technologie dále šířit. V této souvislosti si neodpustím jednu poznámku: V nedávné době jsem si všimla nadšení z toho, že se do USA vracejí firmy z Asie. Ono to ale není kvůli vlastenectví nebo apelům prezidenta Obamy, ale proto, že přecházejí na plně automatizovanou výrobu, ve které levná čínská nebo jakákoli jiná pracovní síla již nehraje roli. Pokud budeme pokračovat tímto směrem, "koledujeme" si o značné sociální nepokoje. Ostatně už dnes je mnohde nerovnost podle OECD na rekordní úrovni.

Jinými slovy, nepokoje a bitvy v ulicích, jež během krize zažily Španělsko, Řecko, ale kupříkladu i Británie nebo Spojené státy, by se mohly vrátit, a možná s větší razancí.

Ony se ty konflikty mohou přelít i do nějakého střetu o budoucí podobu geopolitického uspořádání, tedy do většího světového konfliktu. Masa bezprizorných lidí by mohla obrazně řečeno sloužit jako munice. Stejně tak by ale byly možné konflikty v rámci jednotlivých zemí, které zmiňujete. Nelze zapomínat na to, že nástrojem vládnoucích elit vždy byla strategie "rozděl a panuj", tedy de facto poštvávání jednotlivých skupin obyvatel proti sobě. To vidíme dnes a denně i v rámci Evropy. Těch, kteří celkem úspěšně na tuto kartu sázejí, přibývá; jen si vezměme Francii nebo Maďarsko.

To je tedy podle vás jedno možné východisko či scénář. Je to druhé o něco optimističtější?

Druhý, pozitivnější scénář pracuje s tím, že nám technologie nebudou vládnout, ale sloužit. Jeden z příkladů souvisejících změn, velmi umírněný, je čtyřdenní pracovní týden, který loni navrhla Mezinárodní organizace práce. Vůči tomu jsem trochu skeptická – na to, jak vysoká je již nyní produktivita práce, mi to připadá nedostatečné. Nicméně jde o pokus postavit se k problémům originálně, což je potřeba. Podle mě se proto musíme zamyslet nad rozporem mezi prací a zaměstnáním – práce je a bude stále spousta.

Vzhledem k vysoké míře nezaměstnanosti, s níž se stále mnohé, i relativně slušně rostoucí ekonomiky potýkají, je asi potřeba vysvětlit, co tím myslíte. V čem se liší práce a zaměstnání?

Práce je a bude například v sociální oblasti, kde je ale finančně a společensky podhodnocená. Stejně tak je jí hodně v kultuře, ve výzkumu, ve vědě nebo například v ekologii. Všechna tato místa přitom mají jednu společnou charakteristiku – nejsou zisková, alespoň ne v krátkodobém horizontu. To znamená, že by potřebovala veřejné financování, tedy významné posílení role obcí, států, případně celé EU, což je ovšem opačný směr, než kterým kráčíme v současnosti. V této souvislosti je často zmiňován nedostatek financí, což je úsměvné. Když se zaměříme na to, kolik peněz je v daňových rájích, zjistíme, že je to zhruba polovina světového HDP.

Zvrat popsaného trendu by byl podmíněn změnou myšlení, opuštěním víry v mnohá dogmata, kterých se svět – často krizi navzdory – stále drží.

Proto jsem zmínila potřebu originálních řešení. Vraťme se ještě k argumentu, že nejsou peníze: Když se podíváme na některé moderní teorie, které se zabývají tím, jak vznikají a mají vznikat peníze, například moderní měnovou teorii, vyjde nám, že nemáme v podstatě žádná omezení. Pokud tedy nedosahujeme potenciálu ekonomiky, není co řešit. Podobné teorie jsou přitom stále oblíbenější a rozšířenější. Musíme se na věci dívat jinýma očima a zbavit se přesvědčení, že i napříště bude vše (ne)fungovat, jak jsme zvyklí; že i napříště půjde o business as usual.

reklama
reklama