Centrální banky a zlepšování likvidity: Biliony mohou mít opačný efekt, než jaký tiskaři zamýšleli

| redakce

Flash crash v květnu 2010 (a mnoho dalších v letech následujících) nebo výprodeje na mladých trzích na jaře 2013 v reakci na spekulace o ukončení podpory ekonomiky ze strany Fedu ilustrují jednu důležitou věc: Když vypukne panika a na jedné straně trhu (v těchto případech prodejní) vznikne výrazný přetlak, likvidita vysychá. Centrální banky, které v uplynulých letech právě v zájmu likvidity nalily na trh obrovské peníze, by na to měly pamatovat. Tlak na jedné straně totiž nevzniká jen kvůli panice.

Investoři se v posledních letech mnohokrát přiklonili spíše na jednu stranu, ke "štěstí" centrálních bank na tu nákupní. I proto rostly ceny akcií a dluhopisů. Stále větší množství traderů i dlouhodobějších hráčů vstupovalo do těch samých obchodů, kupovali a prodávali často podobná aktiva. Ano, na druhé straně vždy byl někdo ochotný nakupovat, například právě centrální banky.

Stádové chování vedlo ke vzniku mnoha silných trendů. Americké, japonské i evropské akcie převážně posilovaly, stejně tak státní dluhopisy. To vše při většinou celkem nízké volatilitě, a že se přitom pomyslné houpačce bylo od čeho odrážet. Podobně kontinuální trendy, jako je ten na americkém akciovém trhu, jsou přitom náchylné na to reagovat i na menší zakolísání dalšími výprodeji.

Likvidita roste, likvidita klesá

Likvidita vyjadřuje možnost investora vstoupit nebo vystoupit z pozice bez zádrhelů, to znamená takřka okamžitě a za cenu, která aktuálně je na trhu. To je zajišťováno dostatkem kupujících a prodejců na trhu. V uplynulých letech se o nadbytku likvidity na trhu hodně napsalo a mnozí investoři na ní dokázali výborně vydělávat. Ekonomické fundamenty šly stranou.

Kde je ale ta bohatá likvidita, když se trhy vyvíjejí stále stejným směrem a investoři jsou nastoupeni v jednom šiku s podobnou investiční myšlenkou? Mají tito investoři vůbec jinou šanci, než se dále držet ostatních?

Nepochybně mají, ale nemusí se dostat na všechny a za "přiměřenou" cenu. A to je řeč stále o investorech z masa a kostí, většinu likvidity přitom zajišťují vysokofrekvenční obchodníci (HFT), kteří vesele vydělávají na propojování nákupních a prodejních příkazů svých "živých" konkurentů.

Ukončování programů kvantitativního uvolňování se po zkušenostech z USA nezdá být velkým problémem. Rizika se ale mohou skrývat v další práci s bilancemi centrálních bank, které jsou plné především dluhopisů a realitních cenných papírů.

Zdroj: Citigroup

reklama
reklama