Nejsilnější laser na světě jako blýskání na lepší časy pro celou českou ekonomiku?

| Roman Chlupatý

České ekonomice chybí jasně určený cíl, na který by se všichni soustředili a kterému by se podřídily další věci. Toto pochybení domácích politiků může zanedlouho, až se ekonomický model Česka jako montovny západních firem vyčerpá, způsobit významný otřes. Ztlumit by ho mohly pokusy o vybudování infrastruktury, která podporuje špičkovou vědu, výzkum a inovace. Jedním takovým je STAR (Science and Technology Advanced Region) kolem Dolních Břežan u Prahy. Podrobnosti v pořadu Alter Eko na Rádiu ZET probírali starosta této obce Věslav Michalik a šéf EU Office České spořitelny Jan Jedlička.

Jan Jedlička: Jako ekonom souhlasím s tím, že má smysl podporovat vědu a výzkum a stavět vědecko-výzkumnou infrastrukturu. Kritici ale často namítají, že se i s pomocí evropských fondů v minulých letech podobných center a parků postavilo až příliš a že je vědecko-výzkumná kapacita České republiky nezvládne zaplnit. Jak to vidíte vy?

Věslav Michalik: Je na tom kus pravdy. Česká republika bohužel nemá v oblasti vědy, výzkumu a technologií žádnou strategii. Je tedy asi logické a přirozené, že namísto toho, abychom přesnou zbraní mířili na terč a vyslali na něj pět, šest, sedm střel, míříme na něj brokovnicí. Některé broky pak terč nezasáhnou. I tak si ale myslím, že je dobře, že se do české vědy investovaly desítky miliard korun. Vytvořili jsme kvantitativní bázi, nyní je potřeba ji přetavit v kvalitu. Nějaký odpad bude v rámci tohoto procesu nevyhnutelný.

Jan Jedlička: Co myslíte těmi střelami? Je to pět, šest, sedm oborů, které by vláda a státní instituce měly podporovat více než ostatní? Nebo by podpora české vědy měla jít napříč celým spektrem a vědci ať se prostě v konkurenci ostatních vědců a nápadů prosadí?

Věslav Michalik: Země, které jsou úspěšné v podpoře vědy a přenosu výsledků vědeckého bádání do praxe, to dělají tak, že podporují velká výzkumná centra, která jsou něčím atraktivní, a pak mají na celostátní úrovni vybrané technologické obory, které mají podporu výrazně větší než ostatní. Touto cestou by podle mě měla jít i Česká republika.

Jan Jedlička: Máte bohaté zkušenosti i z finančního sektoru. Pojďme na chvíli opustit pohled komunálního politika a podívejme se na věci okem ekonoma. V současnosti Česko funguje jako automobilka, respektive montážní linka na automobily. Myslíte si, že to máme šanci změnit? Že namísto toho, abychom byli dobří v montování automobilů, budeme někdy dobří ve vymýšlení, a to nejen aut, ale celých nových technologií? A pokud toto není sci-fi scénář, co bychom měli dělat, abychom takovou změnu zvládli?

Věslav Michalik: Sám jste ekonom, a tak víte, že v byznysu je úspěšný buď ten, kdo je velký, a je tedy schopen realizovat úspory z rozsahu a využívat toho, že je velký, mít velký tržní podíl, a nebo ten, kdo se specializuje. Podle mě Česko vzhledem ke své velikosti a svému postavení v globální ekonomice nemá jinou šanci než se specializovat. Je největší slabost, že naše státní správa a politická reprezentace nejsou dlouhodobě schopny určit nějaké strategické směry, které by se podporovaly. Dobrým příkladem by mohl být Izrael. Má osm milionů obyvatel, kteří díky hospodářské politice dokázali během několika desítek let dosáhnout toho, že je země vzorem ve vývoji technologií. Na vědu dávají 4,5 % HDP, tedy násobně více než my.

Jan Jedlička: Jak jste zmínil, Česku chybí strategie a směr. Jako ekonom přitom vidím desítky, ne-li stovky různých strategií – ať už jde o globální strategie týkající se hospodářského růstu, nebo sektorové strategie či detailní plány pro nejužší segmenty vědy a výzkumu. Je jich stále málo? Nebo v čem je podle vás zakopaný pes?

Věslav Michalik: Podle mě chybí politická odvaha a schopnost využít probíhající odborné diskuze a rozhodnout se. Jsme rovnostářská společnost, což se projevuje i v tom, že se bojíme říci, že to a to podporovat budeme, zatímco něco jiného podporovat nechceme. Když právě toto neuděláme, budeme ještě chvíli montovat pro Evropu auta a další zboží, ale pak nastane problém.

Jan Jedlička: S otázkou "co po montovně" úzce souvisí problém odlivu mozků. V České republice máme technické školství na vysoké úrovni, řada studentů nicméně po ukončení studia znalosti využívá komerčně v zahraničí. Představme si, že jste místopředseda vlády pro vědu, výzkum a inovace nebo ministr školství. Jak byste na tento fenomén reagoval?

Věslav Michalik: On je ten problém možná opticky přifouknutý. Když hovořím s kolegy, kteří učí na vysokých školách nebo působí ve vědeckých institucích, slýchám, že spousta lidí skutečně odchází, ale spousta se jich také vrací. Vrací se jich mimochodem o dost více než třeba Maďarů a Poláků. To, že lidé odcházejí, je podle mého názoru dobře – získají zkušenosti a vidí, jak se dělá špičková věda. Pro nás je podstatné, aby tu bylo několik excelentních pracovišť, která umožní, aby se tito lidé měli kam vrátit.

Pokud se rozhodneme, že půjdeme cestou specializace, někteří odejdou nadobro, samozřejmě. Budou totiž obory, které se tu na špičkové úrovni dělat nebudou. Podstatné je, abychom byli schopni přilákat z ciziny lidi, kteří jsou špičkami v oborech, na které se budeme soustředit. V případě zařízení ELI (Extreme Light Infrastructure, nejsilnějšího laseru na světě, který by měl být podle plánů součástí STAR – pozn. aut.) se jde přesně tímto směrem. Už dnes vyvolává zájem špičkových vědců v oblasti laserové fyziky, kteří chtějí přijet do Česka a dlouhodobě zde působit.

reklama
reklama