Geopolitické vize exkluzivně na IW: EU se může bahnit kupředu další dvě dekády, Američany starý kontinent stále více frustruje

| Roman Chlupatý

Evropa má obrovský potenciál, zatím jím ale až příliš často mrhá. Časem a energií se plýtvá například při nekonečných debatách o reformě evropských institucí. Přitom jsou to tikající demografická bomba nebo hrozící imploze části subsaharské Afriky, z čeho bychom měli mít obavy a na co bychom se měli zaměřit, říká Erik Jones, profesor prestižní Johns Hopkins University. Navzdory tomu by ale (zatím) EU neodepisoval.

Erik Jones
Erik JonesZdroj: European University Institute

EU prožívá turbulentní období. Řecká krize je podle části expertů jeho vyvrcholením; říkají, že jde o začátek konce projektu společné Evropy. Část odborníků naopak tvrdí, že se díky současným problémům konečně najde pevné podloží, na němž bude možné postavit něco udržitelného. Kde ve středně- a dlouhodobém horizontu Evropu vidíte vy?

Eurozóna bude větší, ne menší, i když jisté riziko jejího rozpadu existuje. Stejně tak podle mě bude větší také EU, některé balkánské státy se totiž nakonec stanou její součástí. Evropské hranice ale nebudou poklidné, což říkám s jistým rozechvěním. Budeme totiž nadále čelit bezpečnostním problémům jak v zemích bývalého Sovětského svazu, tak na Blízkém východě a v Severní Africe. Co se vnitřních záležitostí týče, bude se podle mě dále diskutovat o tom, jak zajistit férové fungování měnové unie a jak zakotvit férovost v dohodě o vypořádání se s ilegálními imigranty do Evropy.

Čím více členských států "Evropa" má, tím komplexnější a komplikovanější je babylon jazyků, zvyků a kultur, a tím obtížnější je najít společná řešení a směr. Neznamená proto vize větší "Evropy" riziko dalšího snížení její akceschopnosti?

Pokud bych měl být optimistou, doufal bych v to, že bude naopak mnohem stabilnější politická situace, což by Evropě umožnilo soustředit se méně na sebe a více na skutečné problémy v jejím okolí. Zároveň by to umožnilo soustředit se na některé zásadní interní starosti, například demografii. Dostupná čísla signalizují, že v této oblasti již zanedlouho proděláme změnu, která bude výzvou pro finanční stabilitu mnoha členských států EU. Přidám k tomu špetku realismu či pochybností a vyslovím i obavu, že se bude stále debatovat o reformě evropských institucí. Toto téma je přitom na stole od chvíle, kdy na Maastrichtské smlouvě zaschnul inkoust. Ano, na projektu společné Evropy se stále pracuje, ale nemělo by to být tak upachtěné.

Vycházejme tedy z tohoto předpokladu a zaměřme se na roli, kterou bude Evropa ve středně- až dlouhodobém horizontu hrát na mezinárodní scéně. Souhlasíte s premisou skupiny G3, podle které budou globální hospodářsko-politická pravidla napříště určována Spojenými státy, Čínou a EU?

Obamova administrativa na něco podobného určitě sázela. Vkládala velké naděje do toho, že se Evropa stane silným hráčem na globální scéně, přišlo ale velké zklamání. Čína se na druhou stranu stává silným hráčem, i když mi u ní stále scházejí určité věci, které determinují globálního lídra, respektive jsou nezbytné pro zajišťování globálních veřejných statků. Čína se do značné míry soustředí na vlastní zájmy, což je vzhledem k výzvám, jimž čelí na domácí frontě, pochopitelné. Nekritizuji ji proto, nicméně je kvůli tomu těžké s ní vyjednávat. Stará se o sebe a své zájmy, zatímco Spojeným státům jde o zájmy vlastní i celého světa. Evropa by měla dělat to samé co Amerika, tedy starat se o sebe i svět jako takový, ale zatím se to téměř neděje.

Nejen v souvislosti s přílivem uprchlíků se v Evropě množí hlasy, že by se kontinent měl více uzavřít a soustředit se převážně na interní problémy. Často se připomíná, že i USA ve svých formativních obdobích praktikovaly podobnou politiku.

V Africe se nyní dějí poměrně zásadní věci, a nejen v často zmiňované severní části kontinentu, ale i v subsaharské oblasti. Ta zažívá možná ještě dramatičtější věci než region na sever od Sahary. Neschopnost Evropy se tomu postavit čelem do velké míry vysvětluje vlnu uprchlíků, s níž se starý kontinent musí vyrovnávat. S kolapsy států v subsaharské Africe si Evropa neumí poradit, a tak hrozí, že se potíže v Somálsku a Súdánu rozšíří podél celé jižní hranice Sahary, což by bylo pro EU velice nepříjemné. Evropa se navíc v tomto regionu nemůže spoléhat na Spojené státy, a měla by se proto postavit na vlastní nohy. Nemyslím si ale, že se najde politický konsenzus, bez kterého podobný rázný krok či akce není možný.

Během studené války Spojené státy západní Evropu výrazně podporovaly a pokračovaly v tom i v 90. letech. S tím, jak se rozložení globálních sil mění a relativní síla USA eroduje, ale svou energii a pozornost stále více směřují jinam a po Evropě chtějí, aby dospěla. Té, jak říkáte, se to nedaří. Jak to ovlivní transatlantické partnerství?

Připomenu slova někdejšího amerického ministra obrany Roberta Gatese, který při svém vystoupení v NATO řekl, že americký prezident prostě nemůže předstoupit před Kongres a hájit navýšení výdajů na obranu s tím, že je potřeba vykompenzovat škrty, které v této kapitole udělali Evropané. I tak ale některé evropské země škrtají. V důsledku toho pak v USA na domácí politické scéně vzniká určité pnutí spojené s Evropou. Ta je přitom v amerických bezpečnostních materiálech označována za klíčový bod při styku s vnějším světem. V budoucnu by se to bohužel mohlo změnit.

Evropské mocnosti se alespoň na pohled stále snaží být vidět na globální scéně – Británie se angažovala v Libyi, Francie intervenuje ve svých bývalých subsaharských koloniích. Není tedy nahlížení na věci prizmatem výše výdajů na obranu příliš zjednodušené a ploché?

Spojené království se tváří, jako že chce být v zahraniční politice nezávislé na Evropě a na globální scéně asertivnější. Co ale ve skutečnosti dělá premiér David Cameron? Nejenže drasticky seškrtal výdaje na armádu a související programy, což bude mít dlouhodobé dopady na vývoj zbraní, on dokonce chybí na řadě klíčových summitů. Kde například byl, když se v Minsku jednalo o klidu zbraní na Ukrajině? I proto se domnívám, že Američané budou stále frustrovanější. A dvojnásob v případě, že v příštích prezidentských volbách zvítězí republikáni.

Kvůli jistému ochlazení vztahů se Spojenými státy, rychle rostoucí konkurenceschopnosti rozvíjejících se zemí i množícím se problémům na domácí scéně, respektive neschopnosti je dostatečně rychle a rázně řešit, se zejména ve "staré" Evropě opakovaně objevuje názor, že dobře již bylo. Souhlasíte? Měli by investoři a politologové EU "podvážit"?

Evropa má výtečné politické vůdce. Sice je často kritizuji, ale vůbec jim nezávidím práci, kterou musejí dělat. Je tu spousta velice chytrých lidí, kteří politickým špičkám radí. Přičtěme k tomu mnoho inteligentních a kreativních občanů. Vyjde nám, že bychom se měli být schopni s problémy vypořádat. Pokud se pozornost soustředí na opravdové problémy a podaří se určit priority, není důvod, proč by se z Evropy neměla stát výrazně akceschopnější jednotka, soubor členských států, případně silný a jednotný hlas tam, kde se státy shodnou na tom, že je to zapotřebí. Evropu tedy neodpisuji, jsem si ale vědom řady věcí, které mohou vést k tomu, že se kontinent bude další dekádu nebo dvě pouze "bahnit kupředu".

reklama
reklama