Čeho se bát, když ne Řecka? Jeden kandidát za všechny

| Andrej Rády

Jak dopadne současná vlna řecké krize? A kdo je další na řadě? Tak trochu jsem si zavěštil - když můžou ostatní, proč ne já.

Reakce trhů na řeckou krizi je v posledních dnech vlastně celkem klidná. Věci se možná teprve dávají do pohybu, analytici ale zatím ve svých komentářích spíše tlumí jakoukoli potenciální paniku. Když byl ten klid, tak jsem si - s trochou nadsázky - sedl na sluníčko, dal tři uza, posilnil se olivami (každý Řecku pomáháme jinak) a čekal, co mě napadne. Následující řádky tedy berte jako takové vnuknutí. Kdybych měl dvoje, tak jedny boty vsadím na to, že to bude jinak.

1. Cesty Řecka a eura se rozdělí

Vlastně spíše přání než věštba. Podle mě menší zlo ze dvou základních řešení (Řecko dále s eurem vs. Řecko bez eura). Návrat k vlastní měně (bez dodávek eur by mohl prakticky nastat u některé z příštích výplat důchodů a mezd státních zaměstnanců, které by místo eur mohly Atény provést v dlužních úpisech), její následná výrazná devalvace a čekání – tak by mohl vypadat jednoduchý recept pro Řeky. Čekalo by se na to, až bude země tak levná, že naláká turisty (a třeba i nějaké ty investory).

Dluhy Řecka byly v posledních letech z velké části převedeny z komerčních bank do veřejné sféry (záchranné fondy, centrální banky, vlády jiných zemí). Zatímco Grexit v době, kdy byly dluhy země převážně v držení soukromého sektoru, by zřejmě znamenal hluboké propady na trzích a turbulence v ekonomikách, nyní by ECB mohla (samozřejmě zcela legálně) ztráty vyvážit díky svému mocnému tiskařskému lisu.

Pro Řecko by to bylo velice bolestivé řešení, alespoň ale s vidinou zlepšení v delším časovém horizontu. Mezi rozhodnutím opustit měnovou unii (a po vyřešení celého mechanismu, se kterým se při budování eurozóny tak nějak nepočítalo) a boomem v oblasti turismu a investic ovšem vznikne prostor, kterého se zřejmě bojí současná řecká vláda (a každá další). Řecké banky by totiž nejspíše měly problém s likviditou, kterému by masivní odliv eur z posledních měsíců byl pouze chutným předkrmem. Kdyby nebylo dost eur potřebných na konverzi do nové měny, nebylo by z čeho vyplácet mzdy a dávky. Pro politiky tedy nepříjemná volba.

2. Eurozóna to zaplatí, ale ...

Zbývající země eurozóny zatnou zuby a opět z peněz svých daňových poplatníků "pořeší situaci". Dvě třetiny dluhů Řecka se tak či onak eliminují v zájmu silnější společné Evropy, Řecko vezme zpět silná slova svých politiků o nutnosti reparací za druhou světovou válku a slíbí, že se se zbytkem svých dluhů v budoucnu svědomitě popere a bude sekat latinu (třeba ve vztahu k MMF).

3. … Řecko i tak inspiruje opravdovou krizi eura, třeba s Itálií v hlavní roli

Portugalsko, Itálie a Španělsko by v naznačeném řešení mohly nalézt velké zalíbení. Tamní voliči by pak museli dostat opravdu velice atraktivní jinou nabídku, aby se nepřiklonili ke stranám, pro jejichž program by byla inspirací současná řecká levicová koalice SYRIZA. A v případě úspěchu těchto stran ve volbách (aktuálně se mluví hlavně o Podemos ve Španělsku) by tyto země mohly začít klást požadavky směřující k podobné dohodě s věřiteli.

To by znamenalo zásadní změnu pro celou Evropu, zmíněné země (hlavně Španělsko a Itálie) jsou totiž proti Řecku poněkud těžší váhy. Když dlužíte měnové unii stovky miliard, máte problém; když jí dlužíte biliony, má problém unie.

Taková Itálie přitom, pokud jde o zadlužení, nezůstává v posledních letech nic dlužna své pověsti z předchozích dekád. Její dluhy jsou navíc, na rozdíl od těch řeckých, z velké části v držení komerčních bank. Těm by v případě italských problémů a poklesu cen bondů de facto hrozila insolvence. Bankrot Itálie by proto nepřicházel v úvahu. To zemi dává pro případná vyjednávání velice silnou pozici. Restrukturalizace dluhů (takzvaný sestřih, třeba na polovinu) by vyžadovala pořádnou záplatu v podobě nových eur, možná opravdu bilionovou. A to už by mohlo stačit na alespoň středně silnou měnovou krizi, co myslíte? Nezjistíme, dokud nezkusíme!

reklama
reklama