Pohled investora: Neúspěch se odpouští aneb Podnikatelský karambol často vede k úspěchu

| Roman Chlupatý

Českou startupovou scénu dusí přebujelá byrokracie. Ani přístup k zahraničním investorům, kteří mají o mladé české štiky zájem, není příliš vstřícný. Přesto u nás vzniká řada zajímavých projektů. O mnohých z nich se ale dozvíme příliš pozdě na to, aby mohly "v přímém přenosu" inspirovat. Podrobnosti v pořadu Alter Eko na Rádiu ZET probírali Zdeněk Rudolský, jeden ze zakladatelů Hubu Praha, a Karel Půbal ze společnosti PricewaterhouseCoopers.

Karel Půbal: Z průzkumu trhu je zřejmé, že studenti a obecně mladí lidé preferují zaměstnání ve velkých firmách, jako jsou Škoda nebo Microsoft, popřípadě ve státní správě. Vy jste přitom nedávno otevřeli Hub v Brně a Ostravě. Nebojíte se nezájmu?

Zdeněk Rudolský: Současná doba podle mě přímo vybízí k tomu, aby se člověk staral sám o sebe. Hub jako takový nabízí možnost naučit se postarat sám o sebe v prostředí, které je trochu chráněné, které nabízí určité služby a společnost lidí, kteří se také snaží stát na vlastních nohou. I proto si myslím, že si Huby své lidi najdou.

Karel Půbal: V tomto kontextu mě napadá trochu pragocentristická otázka: Je v něčem jiný rozjezd startupu mimo Prahu, respektive liší se nějak pražský a mimopražský startupista?

Zdeněk Rudolský: Rozdíly jsou a nejsou zároveň. Když začínáte, stojíte prostě na startovní čáře a musíte být silná osobnost, musíte vědět, co chcete dělat, a trochu se orientovat v prostředí, kde chcete uspět. To je pro všechny stejné. Může se to nicméně lišit podle specifik jednotlivých projektů – některému se bude lépe začínat ve větším městě, u jiného je místo vzniku a zahájení činnosti lhostejné. Například u on-line projektů je na začátku celkem jedno, kde se fyzicky nacházíte. Pohybujete se totiž ve virtuálním prostředí, a proto stačí, že se dostanete k lidem, kteří vám pomohou. Máte stejnou šanci uspět v Ostravě, Praze nebo kdekoli jinde.

Karel Půbal: Máte zkušenosti se zahraničím, s tím, jak obdobné věci fungují mimo Česko. Když se tedy srovnáme s Evropskou unií a světem obecně, patříme spíše do ráje, či pekla, co se potřebné startupové infrastruktury týče?

Zdeněk Rudolský: Těžko říci, zda jde o nebe, peklo, nebo snad očistec. Faktem je, že spousta projektů, které u nás vznikají, nemá globální ambice. Ty, které je mají, se k tomu, že jsou českými projekty, začnou hlásit až ve chvíli, kdy uspějí. Jinými slovy, pojítko na Česko je viditelné až v okamžiku, kdy je pozdě na nějakou emoční vazbu širší skupiny lidí na daný projekt. Je škoda, že se neumíme pochválit, neumíme říci "začínáme sklízet úspěchy, pojďte to zkusit taky, ono to jde". Peněz je tu přitom dost a příležitostí dosáhnout úspěchu zde nebo za hranicemi také.

Karel Půbal: Podle mě se startupy musejí připravit na globální boj, a tím pádem se musejí dívat i za hranice. To v některých dokumentech vyprodukovaných českým státem postrádám.

Zdeněk Rudolský: Určitě platí, že máme administrativu, kvůli které není vždy snadné splnit vše, co je zapotřebí, aby člověk mohl firmu jednoduše a rychle založit. Stejně tak je kvůli tomu občas obtížné dělat věci tak, aby byli všichni spokojení, až přijde kontrola. Nicméně založit a úspěšně provozovat firmu není nemožné. Co může být obtížnější, například z pohledu investorů, je český daňový režim. Kdyby byl vůči přeshraničním investicím přátelštější, transakcí i peněz by mohlo přibývat.

Karel Půbal: Jedna věc je existující infrastruktura, druhá mentalita. V této souvislosti mě napadá vnímání neúspěchu, který je podle mě zdravý nejen pro firmu nebo projekt, ale i pro osobnostní rozvoj jednotlivců. U nás se asociace člověka s neúspěchem rovná ostrakizaci. Lidé se proto chybu nebo neúspěch bojí přiznat. V zemích, jejichž startupy patří ke světové špičce, je to naopak. Tam lidé dvakrát, třikrát havarují, ale stále se nevzdávají.

Zdeněk Rudolský: Obecně řečeno, šanci uspět by měl dostat každý. Hub je kupříkladu otevřen většině lidí, kteří se o sebe chtějí postarat, kteří chtějí zkusit něco nového. Když děláme nějaké akcelerační aktivity nebo lidi pomáháme nasměrovat kupříkladu k tomu, aby byli zafinancováni, bavíme se s nimi o tom, jací jsou a co mají za sebou. Případný neúspěch nemusí být stigma. Pokud si z něj člověk odnese, co si odnést má, jeho další projekt může být o to lepší, zdravější. Ví totiž, kde a proč havaroval. Pokud se člověk z neúspěchu poučí, je lepší a jeho projekt také.

Karel Půbal: Je tedy i zkušenost s neúspěchem něco, na co se při posuzování projektů díváte? Měli by investoři něco podobného brát v potaz?

Zdeněk Rudolský: Peníze se nedávají do projektu, dávají se primárně do člověka nebo skupiny lidí. Sebelepší projekt neuspěje, když za ním bude někdo, kdo nebude přesvědčen o tom, že dokáže uspět, pokud věci nepůjdou podle představ. Když projekt naopak není není dokonalý nebo myšlenka úplně dotažená, ale je za tím vším silný jedinec nebo skupina, existuje násobně vyšší šance, že dostane prostředky, získá důvěru a nakonec uspěje.

Pořad Alter Eko, v rámci kterého se přední čeští ekonomové ujímají role moderátorů, si můžete poslechnout na Rádiu ZET každou středu po zprávách v 9.30.

reklama
reklama