Země, z nichž by si Řecko nemělo brát příklad

| Daniel Kuchta

Řecká neschopnost splácet dluhy je sice mediálně sledovaný případ, z historického hlediska ale nejde o nic výjimečného. Jen od roku 1990 se v takzvaném defaultu octlo dalších minimálně čtyřicet zemí. Vypořádávaly nebo vypořádávají se s tím různě a různé to bylo či je i pro jejich obyvatele.

Default Řecka není první a bohužel ani poslední případ, kdy země není schopna splácet dluhy. Řecko bylo přitom v roce 377 před naším letopočtem pravděpodobně úplně první zemí, která zbankrotovala. Jen za posledních dvě stě let se v podobné situaci ocitlo již pětkrát. Řekové tedy s nesplácením dluhů mají bohaté zkušenosti.

Druhá Argentina?

Případ Helénské republiky se velmi podobá dalšímu velkému případu bankrotu země, konkrétně Argentiny, která přestala splácet své dluhy v roce 2001. Argentina není jediným jihoamerickým státem, který se v posledních 25 letech ocitl v takové situaci, ale jde o jeden z největších bankrotů v historii.

Z tohoto příkladu by se Řekové měli poučit, zatím se ale zdá, že dělají podobné chyby jako Argentina. Její vláda rovněž slibovala dohody, nakonec ale řešila situaci poměrně nestandardním způsobem, když většinu dluhu odepsala, a věřitelé se museli přizpůsobit (přišli o většinu investovaných peněz). Většina lidí přišla o úspory (dodnes nevěří vlastní měně a snaží se nakupovat dolary) a ocitla se pod hranicí chudoby, v zemi zavládly chaos a sociální nepokoje.

Případ se zkomplikoval v roce 2014. Tehdy vyšlo najevo, že kvůli jednomu rozhodnutí newyorského soudce musí země splatit celou jistinu malé skupině investorů, na což ale stát neměl peníze. Země, která byla ještě pře sto lety jednou z nejbohatších na světě, se nedokáže dostat ze začarovaného kruhu opakujících se krizí, vysoké inflace, nezaměstnanosti a zadlužení. Stále nemá přístup na světové finanční trhy a i přes svůj velký potenciál je stále považována za rizikového partnera.

Pokud se Řecku nebude chtít dohodnout s věřiteli, čeká zemi podobný scénář tomu argentinskému. Lidé si navíc budou muset zvyknout na mnohem nižší životní úroveň, protože si v posledních letech žili rozhodně nad poměry. Znehodnocení úspor a chudoba budou jen začátek, kromě ztráty kredibility zemi hrozí sociální nepokoje, vyloučit nelze ani občanskou válku.

V Asii se nebankrotuje, v Africe je to běžné

Evropským zemím se bankroty v posledním čtvrtstoletí celkem úspěšně vyhýbaly. Většinou šlo o menší státy, které těžce nesly rozpad Sovětského svazu, rozpuštění RVHP, případně šlo o území s politicky nestabilním prostředím. Nejhorším případem byl bankrot Ruska v roce 1998, kdy země doplatila na krizi asijských zemí z roku 1997 a na pokles cen ropy.

Vývoj nezaměstnanosti v Argentině a Rusku v době bankrotu
Vývoj nezaměstnanosti v Argentině a Rusku v době bankrotu

Výsledkem byly devalvace rublu, vysoká inflace, mnoho lidí bez práce a nedostatek základních surovin. Již tak nízká životní úroveň se ještě propadla. Za to, že nedošlo ke zhoršení situace a možným sociálním nepokojům, může země děkovat poměrně apatickému přístupu lidí, kteří jsou zvyklí na složité podmínky. Stát se nakonec dostal z problémů poměrně rychle díky oživení na trhu s ropou a devalvaci měny, která zvýhodňovala domácí producenty.

Vývoj HDP v Rusku a Argentině po bankrotu
Vývoj HDP v Rusku a Argentině po bankrotu

Nejvíce bankrotů se v posledních letech odehrálo v Africe. Potřeba rozvoje společně s nedostatkem vlastních zdrojů, politická nejistota, korupce a specifické podmínky půjček z pochybných zdrojů vedou k častým defaultům. Fáze, kdy některá země není schopna splácet dluhy, mají tendenci se opakovat, případně trvat velice dlouho. Vzhledem k tomu, že životní úroveň je dlouhodobě na nízké úrovni a v zemích často panují autoritářské režimy nastolené silou, lidé spíše řeší přežití než protesty proti nenasytným věřitelům.

Občanské války například vedly k problémům s nesplácením dluhů v Súdánu a Somálsku, tedy zemích, které prožívají nejdelší období nesplácení závazků vůči MMF (od roku 1984, respektive 1987 do současnosti). Dalším známým případem státu, který dlouhodobě dluží, je Zimbabwe. Za jeho problémy stojí jak zapojení se do vojenského konfliktu, tak špatná ekonomická rozhodnutí a politická nestabilita. Kromě nesplácení dluhu se stala největším problémem hyperinflace, která dosáhla neuvěřitelných 796 milionů procent a poslala 80 % lidí pod hranici chudoby. Pokud vystoupí Řecko z eurozóny a nebude schopno se zříci svého lehkovážného utrácení, může se stát, že se hyperinflace (i když snad ne tak masivní) dočkáme i v Evropě.

Dokud panuje důvěra, půjčování není problém

Obecně lze říci, že vyspělé země bankroty v posledních letech neprodělávají. Je to pravděpodobně dáno i tím, že jsou schopny své závazky splácet novými dluhy, a to bez ztráty důvěry svých partnerů.

Zajímavé ale je, že pouze čtyři vyspělé ekonomiky (Austrálie, Nový Zéland, Belgie a Kanada) se v historii nedostaly do situace, že by nebyly schopné splácet dluhy. I USA se ocitly v defaultu, a to v letech 1933 a 1979, i když mnoho ekonomů je za typické bankroty nepovažuje a Američané to pravděpodobně ani nepocítili. Pokud ale dojde v rozvinuté zemi k bankrotu, může to mít mnohem horší ekonomické i sociální následky, než je tomu u rozvíjejících se nebo vyloženě zaostalých ekonomik.

Náchylnost k defaultu tedy netkví v tom, jak vysoký má země dluh (absolutně, v poměru k HDP nebo na hlavu), ale často je spojena s rychlým růstem krátkodobého dluhu, kterým země financuje svůj hospodářský růst. Vyspělé země jsou více zadluženy, ale bankroty, zejména ty sériové, potkávají spíše rozvíjející se země nebo země zaostalé. Otázkou je, jak dlouho je současný systém splácení dluhů dalšími dluhy udržitelný a zda Řecko zkrátka není jen prvním případem vyspělé země, po kterém budou následovat další.

reklama
reklama