Geopolitické vize exkluzivně na IW: Na nový normál jsou nejlépe připraveny státy připomínající osvícenský absolutismus, mezi vítěze by se ale měly zařadit i Německo a Skandinávie

| Roman Chlupatý

Státu jako takovému hrana nezvoní, některé z nich, například Řecko, ale čeká pád na samé dno a následné znovuzrození. Hospodářská krize totiž tlačí politiky ke zdi. Jsou nuceni přizpůsobit se novému normálu, který diktuje globální ekonomika, podobně jako to před deseti či dvaceti lety udělaly úspěšné firmy. Nejproblémovější státy přitom čekají nejtvrdší práce a největší změny, říká proděkan Fakulty mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické Pavel Hnát. Zapracovat na sobě ale podle něj v principu musejí všichni.

Pavel Hnát
Pavel Hnát

Během krize se mnohé státy, namátkou USA, země eurozóny nebo Čína, pokusily ovlivnit trh a ekonomiku jako takovou. Škálu názorů na tyto akce je možné orámovat dvěma extrémy. Jeden vychází z toho, že se státy po relativně poklidných létech, kdy nechávaly věcem volný průběh, vrátily na scénu a potvrdily svou dominantní pozici. Druhý pracuje s premisou, že stát, jak ho známe, umírá a toto jsou jeho smrtelné křeče. Jak to vnímáte vy?

Můj názor je někde mezi tím. Nesouhlasím s tezí, že je stát ve smrtelných křečích, že umírá. Podle mě – a je to spíše optimistický názor – dochází k jeho určité transformaci. Stát po minimálně třiceti letech útoků na svou svébytnost konečně vzal v potaz, že i on musí změnit své paradigma tak, jak to před deseti, dvaceti lety udělala většina firem. Prostě pochopil, že kapacita, kterou v posledních padesáti letech investoval do pokusů ovlivňovat blahobyt, je téměř vyčerpána. Nyní se narychlo a na poslední chvíli snaží tento vývoj zvrátit. Politici proto aplikují věci, které před deseti, patnácti lety zavrhli jako nefunkční. Vrací se k nim, aniž by měli jakýkoli důkaz, že pomohou. Není to tedy labutí píseň, ale snaha dokázat, že staré koncepty fungovaly, a to v situaci, kdy nefunguje vůbec nic. Jde o určité tápání.

Toto tápání akcentuje odcizení občanů a státu, respektive politické reprezentace, k němuž v poslední době dochází. Výsledkem jsou voličská apatie či radikalizace, které ohrožují samotnou podstatu hospodářsko-politického systému a soužití obecně. Jsou v tomto smyslu veškeré intervence pouze příslovečnou Potěmkinovou vesnicí?

Souhlasím, stát, respektive vláda a politici jako takoví více než kdy jindy potřebují dokázat, že jsou potřeba. Nevědí ale, jak na to. Proto používají věci, které vyvolávají dojem, že je stát aktivnější, že je najednou všude kolem nás, mnohem více přítomen. Když se ale podíváme na efekty těchto kroků, například na to, kolik miliard dolarů se nalilo do americké ekonomiky, a srovnáme to s počtem vytvořených pracovních míst, výsledky nejsou příliš přesvědčivé, nepotvrzují přítomnost či váhu státu. Ten je tak více vidět díky používaným nástrojům a rétorice, ale rozhodně ne v reálném vlivu na život lidí.

Přesto jste optimistou a věříte v transformaci státu, jeho přizpůsobení se novému paradigmatu či normálu. Lze v této souvislosti mluvit o procesu "schumpeteriánské" kreativní destrukce? Po určitém období relativního klidu v 90. letech, kdy mnozí uvěřili Fukuyamově tezi o konci dějin, tedy premise, že liberální demokracie a kapitalismus jsou pro lidstvo pomyslnou konečnou, to opět začíná na systémové úrovni vřít. Státy a vlády se dostávají pod tlak a výsledkem by mohlo být něco nového a lepšího.

Pojem kreativní destrukce mě při pohledu na to, co se děje ve světě, opravdu často napadá. Ne ale v souvislosti s konceptem státu jako takového, protože věřím, že ten v podobě, v jaké je, dokáže ještě desetiletí – i za cenu případného zpomalení hospodářského růstu – existovat. To, co bude obsahem státu, co bude uvnitř té pomyslné schránky, ale podle mě v některých případech kreativní destrukci prodělá. Vezměte si, co se musí stát v Řecku, aby se opět stalo prosperujícím státem. Musí dojít ke zničení systému, který své možnosti v podstatě vyčerpal a který zničil konkurenceschopnost. Pokud ji chce Řecko obnovit, tak jen za cenu snížení cen a mezd a rozkladu systému. Tento proces Řekům nikdo nepřeje, ale podle mě jde o jedno z mála možných vyústění jejich situace.

Jinými slovy, zatímco stát jako takový s novým normálem nezmizí, některé jeho atributy, návyky či standardy ano. Podobný proces má četné historické paralely, z nichž některé končily zrychlenou evolucí, jiné revoluční vřavou. I v případě zmíněného Řecka je budoucnost, pokud by nakonec došlo k jeho odchodu z EU, nejasná. Nemůžeme se tedy přece jen v některých extrémních případech brzy dočkat státu zítřka, řekněme státu 2.0?

Určitě jsme svým způsobem na vrcholu jisté trajektorie či éry, takže k tomu, aby se objevilo něco nového, musí něco zaniknout. Podobnou podmínku ale akutně nevnímám u státu jako takového, protože má velkou schopnost přežít, a to i díky demokratickému zřízení a tomu, jak demokracie funguje. Hlavním názorem současnosti je totiž lhostejnost, se kterou se přitom velice dobře pracuje. Spoustu věcí, které byly součástí starého normálu, nicméně budeme muset opustit, abychom mohli nové pořádky uvést v život.

Shodneme se ale na tom, že existuje tlak, na který musejí státy reagovat, který je formuje. Jak se mu postavit čelem? Jak bude napříště vypadat úspěšný stát?

Základní poučka každé učebnice o sociálně-ekonomických modelech zní, že jsou nepřenositelné. Jsou totiž tak hluboce zakořeněny v tom, na co jsou lidé zvyklí, v jakých režimech vyrůstali a podobně, že přenést jeden model – už jen ze severní Evropy do střední – zkrátka nejde. Podobně jako bude svět pluralitní v bezpečnostním slova smyslu, bude podle mě pluralitní i z hlediska úspěšných sociálně-ekonomických receptů a modelů. Asie, zdá se, je na nová paradigmata připravena daleko lépe než Evropa, ale kdo z nás by si přál žít ve státě asijského typu? Tím nemám nutně na mysli ten nejhorší model, i Jižní Korea či Japonsko by pro leckterého Evropana byly silná káva.

Jde tedy o to najít vhodné, originální a na míru šité recepty pro jednotlivé regiony a ekonomiky. Lze i tak poradit něco plošného celé dýchavičné Evropě, nebo je gentle decline nevyhnutelný a musíme se s ním tiše a klidně smířit, třeba jako se smrtí?

V základu pomyslné renesance Evropy, tak jako mnohokrát v historii, musí být podnikání, síla jednotlivce a kreativita. Recepty na to jsou různé, záleží například na tom, které straně politického spektra nasloucháme. Obecně ale platí, že se Evropa bez zmíněných hodnot nemůže z problémů dostat. Zda jsou slučitelné i s tradičními sociálními výhodami, je otázka. Vidíme to na reformách penzijních systémů, kde vznikají obrovské mezery mezi tím, kdy už je systém schopen se uživit sám, a tím, kdy ještě potřebuje dotaci od masy. Každá fungující společnost se navíc opírá o ochotu bohatých dělit se s těmi chudšími. Bohatí totiž vědí, že bez toho společnost nemůže existovat. V Evropě jsme dlouho věřili, že to dokáže vynutit stát, ale ono to asi tak úplně nejde.

I když tedy neexistuje jeden vítězný, všeobecně aplikovatelný model, určitě jsou země, které jsou ve vámi zmíněné transformaci, ve snaze přizpůsobit se požadavkům a nárokům nového normálu, dále než ostatní. Které to podle vás jsou? Na které ekonomiky byste si vsadit?

To je velice nepříjemná otázka, protože pokud bychom hledali ideály společností, které se hodně rychle posunuly kupředu, narazili bychom na to, že většinou nemají nic společného s liberální demokracií. Spíše než systému, který jako liberálně smýšlející člověk považuji za jediný možný z hlediska politických svobod, se blíží osvícenskému absolutismu. Podíváme-li se ovšem na různé žebříčky konkurenceschopnosti, výnosů a tak dále, zjistíme, že mezi ekonomiky s největším potenciálem patří moderní jihovýchodní Asie a část "bohaté" Evropy, konkrétně Skandinávie, Švýcarsko a svým způsobem i Německo, přestože je v současnosti pod palbou kritiky.

reklama
reklama