Řecko jako historická křižovatka? Zatím přešlapujeme na místě

| Roman Chlupatý

Evropa si musí vybudovat natolik silné instituce, že ji nepoloží ani případný bankrot Německa. I když totiž úvahy o pádu nejsilnější ekonomiky unie nyní znějí jako kacířství, nikdo nemůže s jistotou tvrdit, že na něj jednou nedojde, říká Erik Jones, profesor z prestižní Johns Hopkins University. Vzorem by podle něj měly být Evropě Spojené státy, americkou ekonomiku totiž nepoloží ani krach významného státu, jakým je Kalifornie.

Erik Jones
Erik Jones

Řecká krize je podle některých hlasů začátkem konce celé eurozóny, podle jiných budíčkem, nebo možná ostrou zkouškou, bez které by Evropané nezapracovali na některých strukturálních pochybeních, která vznikla při zrodu měnové unie. Jak to vnímáte vy?

Nemyslím si, že je to nutně jedno nebo druhé. Podle mě podobná krize nebyla potřeba, evropská integrace mohla úspěšně pokračovat i bez ní. Konflikt s Řeckem je výsledkem vědomých rozhodnutí. Udělaly se určité kroky, které mohly vyhrocení situace zabránit, kdyby byly učiněny jinak. Současná situace je ale v rámci evropského integračního procesu bezesporu důležitým milníkem. Poprvé se totiž vážně bavíme o možnosti, že jeden z členů unie bude muset odejít. To je nesmírně důležitý moment sjednocování Evropy.

Podobné historické křižovatky vedou většinou buď k ponaučení se, a tím zkvalitnění patřičné infrastruktury, nebo k zatracení. Ke které z těchto cest má podle vás Evropa blíže?

Současnost by nás mohla mnohému naučit, ale zatím to tak nevypadá. Vítězí vysoká míra hořkosti, což platí o mnoha lidech ve věřitelských zemích. A nemám na mysli jen Německo, něco podobného je možné sledovat i ve střední a východní Evropě, zejména tam, kde na záchranu Řecka přímo přispívají, což je vzhledem k historii poměrně paradoxní. Přesto je na této straně barikády spousta lidí, kteří o Řecku říkají: "Nehrálo podle pravidel, mělo by odejít." Musíme přijít na to, jak utlumit emoce a zhojit rány. Pokud se to nepodaří, Řecko bude mít problém s naplňováním současné dohody. V důsledku toho se objeví další problémy a politici opět zasednou k jednacímu stolu.

Eurozóně se od jejího vzniku dařilo, finanční krize, respektive její evropská dluhová mutace, se stala jejím prvním vážným problémem. Recepty na jeho řešení se liší, což jen odráží babylón jazyků, mentalit a kultur v rámci unie. Najde se i v těžkých časech společná řeč?

Je potřeba si uvědomit dvě věci. Tím, že jsme vytvořili společný trh, jsme umožnili vznik ekonomických hráčů, kteří jsou větší než jednotlivé členské státy, kteří svým významem přerostli cokoli, co by mělo být svěřeno do rukou jednoho státu. Konkrétně mám na mysli finanční systém. Například řecké banky jsou příliš významné na to, aby byly v rukou Řecka, čtyři největší jsou systémově významné pro celou eurozónu. Je proto nutné, aby je dozorovaly evropské instituce. To také znamená, že by je v případě problémů měly podpořit evropské peníze; nemělo by být na Řecku, aby je zachraňovalo. Podobně to musí platit i v ostatních zemích, protože i v nich působí velké banky, které v budoucnu mohou mít problémy. Pokud se neshodneme na tom, že jde o evropské, ne italské, německé nebo belgické banky, máme zaděláno na problém.

To je jedna věc, která by měla přispět k opětovnému nalezení společné řeči. A ta druhá?

Musíme vytvořit podmínky, které umožní Řecku být zodpovědné samo za sebe. Je potřeba vytvořit prostředí, v němž bude možný řecký default a v němž bude Řecko schopno za tento default přijmout zodpovědnost. To dnes není možné, protože když země ohlásí bankrot, stáhne ke dnu svůj bankovní sektor. To je nešťastné uspořádání, které jinde v rámci několikaúrovňové vlády nenajdeme. Kupříkladu default Kalifornie by nepohřbil kalifornský bankovní systém. Evropa to musí napodobit, je tedy nutné Řekům říci: "Do současných problémů jste se dostali sami, trh by měl mít možnost chtít po vás vyšší úroky." Stejně tak by ale měly být potrestány trhy za to, že nevyhodnotily správně riziko spojené s investicí do Řecka.

Podobný strukturálně-kvalitativní posun většinou vyžaduje hodně energie a času. O EU, kde je nyní vše komplikováno rozdílnými pohledy na věc a potřebou konsenzu, to platí dvojnásob. Co to z pohledu dalšího vývoje v Evropě znamená?

Dokud nebudeme v situaci, kdy jednotlivé kroky Řecka nebudou mít systémové dopady, nebudeme v bezpečí. Opět připomenu Spojené státy a Kalifornii – Kalifornie zbankrotovala, ale americkou ekonomiku to neohrozilo. Stejně tak by třeba i Německo mělo být schopno zbankrotovat, aniž by to ohrozilo evropské hospodářství. Německo uvádím záměrně, protože se o něm mluví tak, jako kdyby se ho hrozba bankrotu netýkala. Přitom i Německu se v nedávné historii přece odpouštěly dluhy. Nelze zkrátka vyloučit, že něco podobného nebude někdy v budoucnu opět potřebovat. Je nutné vybudovat evropské instituce natolik robustní, aby i v případě, že by šlo ke dnu Německo, to evropský projekt jako takový ustál. Natož když jde o Řecko.

Řekněme, že akceschopnost EU a eurozóny bude nadále blokována neschopností najít společný postoj či pohled na některé klíčové věci. Pokračovalo by tedy takzvané bahnění se kupředu, což ostatně nevylučujete ani vy. Co by to znamenalo?

Bahnění se kupředu by Evropu připravilo o mnohé úspěchy, kterých dosáhla, a o náskok s nimi spojený. Lidé by si těchto úspěchů méně vážili, a objevily by se proto útoky na Schengen, útoky na programy vývoje a výzkumu nebo problémy s financováním infrastruktury, a to kvůli redistribuci zdrojů, k níž dochází. Evropa by se proto pohybovala vpřed jen pomalu a byl by problém zachovat to, co již má. Tím mám na mysli zejména schopnost bránit se příštím šokům. Když se totiž bahníte od krize k další krizi, nemůžete uvažovat a plánovat dlouhodobě. Nelze přitom vyloučit, že se EU bude napříště soustředit pouze na krizový management. A to by byl velký problém.

reklama
reklama