Česká inflace a ČNB: Ukončení kurzového závazku ovlivňují dva protichůdné faktory, centrální banka ale využije příležitost k rychlému exitu

| Martin Lobotka

Spotřebitelská inflace v lednu překonala tržní očekávání, když v Česku vzrostla dále nad cíl ČNB a dosáhla 2,2 %. Překonala i očekávání ČNB. Do popředí se tedy naplno dostává otázka, jak daleko je termín ukončení intervencí proti posilování koruny.

Na jedné straně je pravda, že míra inflace je na cíli centrální banky, což ČNB poskytuje dobré odůvodnění rychlého ukončení režimu kurzového závazku po uplynutí jeho tvrdé varianty (po konci prvního kvartálu letošního roku). Tento intervenční režim již v současnosti kromě potenciálních problémů spojených s růstem devizových rezerv nepřináší vůbec nic.

Na straně druhé ovšem podrobnější vhled do struktury meziroční inflace neodhaluje udržitelné poptávkové tlaky. Z celkové inflace totiž potraviny včetně alkoholu a tabáku vysvětlují téměř polovinu (1 procentní bod) meziročního růstu cenové hladiny, dražší paliva bezmála čtvrtinu (příspěvek sektoru doprava k inflaci je 0,5 procentního bodu). Zbytek dovysvětlí EET (stravování a ubytování 0,3 procentního bodu) a regulované ceny související s bydlením (0,2 procentního bodu).

Poptávková (jádrová) inflace v eurozóně je (a zůstane) nadále nízká, což samozřejmě má (a bude mít) vliv na českou cenovou hladinu. Pokud tedy ČNB nevyužije okénko, které jí otevřel popsaný souběh faktorů, a pokud ceny potravin a paliv nebudou dále růst, za 9-12 měsíců se česká inflace vrátí na úrovně, při kterých by pro ČNB bylo obtížnější opustit režim intervencí. Jinými slovy, ČNB závazek bude chtít ukončit relativně rychle, protože již konečně může, aniž by ztratila kredibilitu nesplněním příslibu zmíněné tvrdé varianty režimu. Centrální banka se k uvolnění kurzu EUR/CZK tedy podle mě odhodlá, byť si myslím, že je udržitelnost vyšší míry inflace postavena na vratkých základech.

reklama
reklama