Mýty o českém schodku

| Tomáš Prouza

Státní rozpočet je věc, opředená mnoha mýty, od své velikosti až po to, že nás k řešení problémů donutí zahraniční investoři. Realita je ale trochu jiná.

Mýtus první

Schodek loňského rozpočtu dosáhl 192 miliard korun

To číslo se sice zdá obrovské a je pravdou, že je to největší schodek České republiky v její historii. Ale skutečná díra českých veřejných financí za minulý rok je minimálně o třetinu vyšší. K oněm 192 „státním“ miliardám je totiž potřeba připočíst další dluhy, za které stát ručí a které bude muset nějak zaplatit. Vedle rozpočtových rezerv, které si ministerstva schovala na horší časy, státní díru prohlubují i ztráty samospráv nebo zdravotních pojišťoven. Jenže 192 miliard zní o něco lépe než 262 miliard, které bude český schodek veřejných financí činit v jediné relevantní metodice, evropské ESA95.

Mýtus druhý

Rozpočty se tvoří na základě platné legislativy.

Tento argument zazníval velmi často při obhajobě absolutně nerealistického rozpočtu na rok 2009. Jenže rozpočet vedle platné legislativy ovlivňují především predikce makroekonomického vývoje a odhady výběru daní. Stejně tak je pouze na vládě, jak nastaví v řadě oblastí výdaje. Celý vzdušný zámek, zvaný státní rozpočet 2009, tak nebyl nic jiného než neochota přiznat si, co přichází. Pokud tehdejší vláda v něčem selhala, byla to právě neschopnost a neochota říct nahlas politicky nepohodlnou pravdu, která by znamenala nutnost vzdát se některých politických fetišů typu rovné daně.

Mýtus třetí

Za všechno může krize

Samozřejmě nikdo nezpochybňuje, že ekonomický propad ekonomiky měl negativní vliv na výběr daní i pojištění a na nezaměstnanost. Jenže všechny to neuvěřitelně dlouho nechávalo klidnými.

Zatímco podniky i finanční instituce využily krizi jako výmluvu pro přijetí nepopulárních opatření a prosazení nepříjemných úspor, politici i vrcholoví úředníci krizi používají jako výmluvu, proč nedělat nic nepopulárního. Jsme na tom špatně, propadají se nám příjmy a rostou sociální výdaje? Zatímco odpovědný manažer by v tu chvíli hledal každou možnost úspor, čeští politici nejsou ochotni obětovat jedinou korunu státních výdajů ani zvýšit daně.

Stejně tak nikdo příliš neřeší efektivitu výběru daní a pojistného. Například u daně z příjmu právnických osob došlo k poklesu o 34,5 %, výběr pojistného na sociální zabezpečení klesl o 9,7 %. Opravdu musel být ten pokles tak výrazný, pokud by stát uměl vybírat daně efektivně – a ideálně všechny na jednom místě? Opravdu musel poskytnout tolik výjimek a odkladů?

Mýtus čtvrtý

Ke změnám nás donutí svět

Často se říká, že změny nastanou, až investoři přestanou financovat český dluh. Jenže tahle situace je – bohužel – příliš daleko. V příštích dvou letech na tom budeme pořád ještě lépe než sousední země, do značné míry díky tomu, jak nás zachraňuje Německo. I tlak EU bohužel nebude nijak silný, protože nejsme tak problematičtí jako Řecko či Pobaltí. A že dlouhodobě z České republiky děláme naší neschopností problémy řešit nedůvěryhodnou zemi? To přece voliči na rozdíl od navýšení důchodů a sociálních dávek nevnímají.

Článek byl publikován v týdeníku Ekonom

reklama
reklama