Do penze v sedmdesáti? Proč?

| Aleš Drobek

Říká se, že politika je vždy dvacet let pozadu za odborným míněním a deset let za veřejným. Problém důchodových systémů to vcelku potvrzuje. Ohledně penzí bijí ekonomové na poplach již od konce minulého tisíciletí, leč vlády západního světa se začínají probouzet, protahovat se a protírat si oči až dnes.

Důchodce

Levice i pravice nabízejí pochopitelně své vlastní nápady a svá vlastní řešení, jisté je ovšem jedno – ani jedna varianta současné ani budoucí důchodce nepotěší.

Pravicové strany u nás i ve světě upřednostňují větší zapojení soukromého pojištění, prostřednictvím spolupráce státu a soukromých fondů. Inu, role individuálního spoření na důchod poroste každopádně, osobně jsem však k jakékoli formě PPP (public-private partnership, tedy spolupráce státu a soukromého sektoru) docela podezíravý.

Obvykle to totiž znamená, že stát, tedy daňový poplatník, tahá za kratší konec provazu. Nehledě na to, že dvě třetiny Čechů nedosahují ani na průměrnou mzdu, a jejich osobní příspěvek na důchod by byl tudíž jen takovou soukromou třešničkou na státním dortu.

Levicové strany pak nabízejí různé kombinace vyšších daní, vyššího pojištění a náhradového poměru. Inu, v takovém Irsku nebo ve Francii, kde zaměstnanec a zaměstnavatel odvádějí státu méně než 15 %, je vyšší sazba jistě myslitelným řešením, ovšem u nás s rekordními 28 % by další zvýšení mohlo mít negativní dopady na investice, zaměstnanost a ekonomiku jako celek.

Na jednom se nicméně shoduje prakticky celé spektrum – všichni bychom měli pracovat déle.

Z tepla se to ordinuje...

Z čistě matematického hlediska to dává smysl (ostatně jako spousta nesmyslů). V první polovině minulého století, kdy moderní sociální systémy vznikaly, očekávaná délka dožití 60letého člověka výrazně nepřekračovala 70 let (různě dle zemí, povolání a statistických zdrojů). Dnes je to 81–85 let.

  • 1
  • 2
reklama
reklama