Vydělali jste a něco našetřili? Tak my vám to zdaníme!

| Ivo Jeník

Historická zkušenost českého národa praví, že shromažďování majetku nemá cenu. Nejpozději druhá generace o něj přijde. Stačí připomenout jen některé z milníků českých dějin, které se negativně promítly do soukromého vlastnictví – Bílá hora (1620), pozemková reforma (1919), Mnichov (1938), Benešovy dekrety (1945), únorový převrat (1948), měnová reforma (1953).

Daně - ilustrační foto

Stát prezentující se jako demokracie západního stylu má však na výběr podstatně méně možností, jak (nejen) občanovi na peníze sáhnout. Vyvlastnění ve veřejném zájmu je obecně známým nástrojem, jak toho dosáhnout v individuálních případech. Co když ale chce stát brát ve velkém?

Běžně tak činí ukládáním nejrůznějších daní, poplatků a odvodů. Je to jeho právo, projev suverenity a zdroj prostředků pro jeho fungování. Každý odpovědný občan navíc chápe, že stát je potřebný a na svůj provoz někde peníze brát musí. Vzdělaný občan pak tuto intuitivní argumentaci ještě podpoří citací ze spisu "O společenské smlouvě" od Jeana-Jacquesa Rousseaua.

Průměrný výrobek za luxusní cenu

Jenže vztah občanů a státu má svá pravidla, která je potřeba dodržovat, aby byla zachována rovnováha. Když občan pravidla poruší a daň protiprávně krátí, je (měl by být) potrestán. Ani hrozící tresty však mnohé neodradí, a tak je občanů, kteří dohodu se státem porušují, mnoho. Možná také proto, že s obsahem dohody tak docela nesouhlasí a zdá se jim, že stát nabízí průměrný výrobek za cenu luxusního.

Horší je, když dohodu poruší stát. To by se dít nemělo. V demokratické zemi rozhodně ne. Jak ovšem vyplývá z úvodního výčtu vybraných událostí naší historie, majetek občanů v bezpečí není. A to nejen v dobách absolutních monarchií, kdy nejeden věřitel královského dvora zplakal nad výdělkem a kromě majetku přišel i o život, jen aby účty nemusely být srovnány řádně a včas.

  • 1
  • 2
reklama
reklama