Lepší Kofola než Metaxa?

| Lukáš Vácha

Řecké trable jsou posledních pár dnů vděčným plnivem palcových titulků evropského tisku. Problém tamních veřejných financí nevznikl náhle, je dlouhodobý. Řecko je pověstné svou notorickou rozpočtovou "nedisciplínou" a extrémně přebujelým veřejným sektorem již mnoho let.

Ostatně zemi, kde mzdy ve veřejném sektoru dvouapůlnásobně převyšují platy v soukromé sféře, propouštění státních zaměstnanců je v podstatě tabu, nebo kde můžeme najít školu se čtyřiceti učiteli a deseti žáky, asi jinde v Evropě nenajdeme.

Kauza je o to pikantnější, protože Řecko dlouhodobě zkreslovalo skutečnou výši deficitů veřejných financí i dluhu, a vodilo tak Evropskou centrální banku a investory do řeckých státních obligací za nos.

Svízelnou situaci ještě umocňují relativně malé úspory soukromého sektoru, které nutí Řeky spoléhat se z drtivé většiny na financování ze zahraničí. Když k tomu přičteme ještě nevídanou moc ne příliš konstruktivních místních odborů, které jsou schopny své členy zmobilizovat k ochromujícím stávkám při sebemenších náznacích snahy o úspory nebo krácení rozsáhlých a velmi nákladných zaměstnaneckých výhod, manévrovacího prostoru řecké vládě, ani při její nejlepší vůli, příliš nezbývá.

Absolutně však řecký problém není nikterak závratný. Řecko produkuje cca. 3 % hrubého domácího produktu eurozóny a jeho zadlužení tvoří cca. 5 % celkového zadlužení, tedy nic, s čím by si "spojenci" nedokázali poradit.

Řecké konsekvence

Přesto však dokázaly trable tak malé země zahýbat evropskými dluhopisovými trhy. Proč?

eu státní dluhopisy

Jedním z důvodů je nejistota, co by vlastně případný bankrot udělal s celou měnovou unií. V historii byly tyto události vesměs doprovázeny silným oslabením národní měny, případně kompletní měnovou reformou.

Pro domácí subjekty tak přijde trest v podobě ztráty značné části jejich finančního bohatství. Na druhé straně tím domácí aktiva "zlevní" pro zahraniční investory, což znovu přiláká jejich zájem a pomůže obnovit "důvěru" v konkrétní ekonomiku. V tomto případě je však v sázce stabilita společné měny 15 dalších zemí. Konec konců současné poměrně razantní oslabování eura je dostatečně zdviženým prstem.

Investoři se rovněž dosti nervózně rozhlížejí kolem, zda některé jiné země nebudou v blízké budoucnosti náchylné k podobným problémům. A nemusíme chodit daleko. S podobnými, i když ne tak eskalovanými problémy, se potýkají i další země eurozóny, např. Irsko, Portugalsko nebo Španělsko. Zejména v případě posledního zmíněného by se pro Evropu jednalo o řádově významnější problém, když se Španělsko na evropském produktu podílí více než jednou desetinou a tvoří cca. 8 % zadlužení eurozóny.

Kupci evropských státních dluhopisů tak opět ztratili část důvěry ve schopnost některých států dostát svým závazkům. Při pořizování obligací tedy zvyšují svůj požadavek na výnos a logicky jsou ochotni platit za dluhopisy nižší ceny. Spíše se uchylují k podle nich bezpečnějším investicím do obligací "zdravějšího" jádra eurozóny, např. Německa nebo Francie.

Investoři rovněž vzali na milost americký dluh, který se jim ve světle řeckých událostí nezdá zas až tak špatný jako dosud.

I když si v relativním vyjádření aktuální americké veřejné deficity s těmi řeckými příliš nezadají, pozice dolaru jako hlavní světové rezervní měny jej staví do trochu jiného světla.

Na dluhopisových trzích jsme tedy v průběhu ledna zažili tzv. "útěk ke kvalitě", kdy investoři upřednostňovali ty země, které jsou na tom z pohledu zadlužení lépe, resp. ne tak špatně jako ty zmíněné.

  • 1
  • 2
reklama
reklama