Čínské století

| Peter Schiff

Když se desetitunový slon vřítí do bambusové vesničky, zbude vyděšeným vesničanům v hlavě jediná otázka – čí chýši rozšlape chobotnatec jako další? Přeložíme-li si tuto otázku do světového hospodářského kontextu, musíme se ptát – kdy asi Čína zhodnotí svůj yüan? Toto rozhodnutí určí budoucí obecný směr celé světové ekonomiky a nastaví kurz, kterým se budou muset vydat všichni bez rozdílu. Bohužel nikdo kromě Číňanů, dokonce ani Američané, kteří pravidelně cestují do Říše středu s čepicí v ruce, nebude mít místo u stolu, nad nímž toto rozhodnutí padne.

Když jsem se na konci dubna účastnil ekonomické konference v Šanghaji, přišlo mi pozoruhodné – ovšem nikoli překvapivé – že Čínu se v tutéž dobu rozhodli navštívit i dva bývalí (John Snow, Hank Paulson) a jeden současný (Tim Geithner) američtí ministři financí a bývalý prezident G. W. Bush. To, že v Číně dnes v kterýkoli okamžik pobývá hned několik nejvyšších amerických papalášů (mne samozřejmě vyjímaje) naráz, není samo sebou. V dnešním předluženém světě funguje 2,5 bilionu dolarů zahraničních rezerv v čínské státní pokladnici jako centrum ekonomické gravitace, kolem níž krouží rozmanití tržní hráči jako kolem teplého slunce.

Silný yüan lepší slabého!

Nyní mi dovolte, abych si trochu zamlátil prázdnou slámu a zopakoval po ixté ústřední pravidlo měnové hodnoty – stejně jako je lepší být bohatý než chudý, je vždy lepší mít silnou měnu než slabou měnu. Třebaže mne tato prostá poučka staví do příkré opozice k drtivé většině současného ekonomického establishmentu, pokládám ji za zcela samozřejmou. Na rozdíl od Pekingu.

Ten preferuje strategii obrácenou. Podepírá americký dolar a znehodnocuje vlastní měnu renminbi (což je de facto prachsprostá manipulace, ať si Peking říká, co chce). Ve výsledku však z takové politiky těží Američané, nikoli Číňané. Američané dostávají v práci přidáno, Číňané ubráno. Díky silnějšímu dolaru mohou Američané nakupovat věci, které by si jinak nemohli dovolit, naopak Číňané se musejí obejít bez zboží, které by si dovolit mohli, kdyby jim jejich strana a vláda nepřečerpávala kupní sílu do Ameriky.

Něco podobného zároveň platí i pro úrokové míry – Čína hltá dolary ze zahraničního obchodu, a pak je Spojeným státům půjčuje zpátky prostřednictvím amerického vládního a hypotéčního dluhu.

...a Amerika půjde ke dnu

Kdyby Čína přestala manipulovat dolarem, odstranila by všechny výztuže, které dnes podepírají dysfunkční americkou ekonomiku. Ceny a úroky by vyletěly do nebes a americká ekonomika by se zhroutila. Čína by však zažila opačný efekt. Ceny spotřebního zboží by klesly, čímž by okamžitě došlo k dramatickému zvýšení životní úrovně obyčejných čínských dělníků. Ti by si díky podstatně vyšším reálným mzdám mohli konečně naplno užívat plodů své práce.

Přijde mi obzvlášť zajímavé, že nikdo, dokonce ani Číňané samotní, si nejsou této fundamentální dynamiky vědomi. Nikdo z Šanghajanů, s nimiž jsem v dubnu mluvil, neměl ani ponětí, že silnější yüan by pro ně byl požehnáním. Všichni se na to dívají spíše tak, že k posílení měny budou muset přistoupit se zaťatými zuby, aby zachránili zbytek světa.

pokračování článku najdete na serveru Finmag.cz

reklama
reklama