Státní bankrot: Na dno morálního hazardu

| Aleš Müller

Při kontaktu s klienty se poradce dovídá věci, které jej obohacují a poučují, a to jak pro praxi poradce, tak i pro soukromý život. Samozřejmě to funguje i obráceně. Klienti se ptají svého poradce na problémy, kterým oni nerozumějí nebo u kterých si neumějí vybrat z řady argumentů, jež si často i protiřečí. V poslední době se často setkávám s otázkami, jak je to s tím státním dluhem a zda nám hrozí státní bankrot. Jak jednoduše odpovědět, když se jedná o dost složité procesy? Jak zjednodušit problém, aby podstata byla zachována a klient jej pochopil? Jak odpovědět, aby klient dostal nějaké měřítko, které může používat i v budoucnosti?

Návykové peníze

Nejpřesnější odpověď zní: "Státní bankrot České republiky právě probíhá, vážený kliente, a ty se v tom vezeš taky. Nenech se, kliente, uchlácholit slovy, že máme malý dluh a že nám nehrozí osud Řecka. Hrozí!"

Nevěřte chlácholivým řečem. Proč to říkám? Moje premisa zní: Stát, který není dlouhodobě schopen z vybraných daní pokrýt své běžné výdaje (sociální systém, provoz státu, investice, veřejné statky), je v podstatě v bankrotu. A to bez ohledu na to, že papírově náš dluh nevypadá tak špatně jako dluhy jiných států.

Státní dluhy jsou oprávněnou metodou pomoci ekonomice a lidem – např. při válečném konfliktu, ve kterém jde o svobodu občanů, bytí a nebytí státu, při rozsáhlé ekologické nebo živelní katastrofě, při nutnosti investovat do základních prvků státu (silnice, nemocnice, školy) atd. Koneckonců schodek rozpočtu v situaci roku 2009 byl oprávněný. Zato v tučných předchozích letech bylo státní plýtvání projevem nehorázného diletantství. Půjčovat si jen na provoz, jak to děláme v ČR, je zkrátka hloupost. Hospodářství dané země, politici, voliči, příjemci sociálních dávek, investoři, ti všichni si totiž na "měkké peníze" zvyknou stejně rychle, jako sportovec na doping.

Než přijde exekutor

Pro zjednodušení si představme rodinu s čistým příjmem 30 000 Kč měsíčně a průběžným schodkem 3 % (stejně jako stát dle Maastrichtských pravidel). Jeden rok si vypůjčí 10 800 Kč a na úrocích zaplatí 324 korun. Tak to jde rok za rokem, za deset let už rodina dluží 108 000 Kč a ročně zaplatí na úrocích 3 240 Kč. Zaplatit úrok je snadné, ale jak splatit dluh?

Zatímco tuto rodinu dříve nebo později někdo zastaví – banka nepůjčí a pošle exekutora, u státu to trvá velmi dlouho. Exekutor nepřichází a nepřichází a všichni se bez obav zadlužují dál. Stačí se podívat na Řecko a na to, jak snadno upsalo své dluhopisy i přes pověst, kterou nyní má, tedy pověst dlužníka a mizerného hospodáře.

Je jasné, že u státního dluhu jedou všichni až na dno morálního hazardu. Politici, kteří nehospodaří a zadlužují své státy jen proto, aby mohli splnit aspoň něco ze svých slibů, naslibovali voličům cokoli, aby si udrželi dobře placená křesla a moc. Investoři, kteří nakupují státní dluhopisy, banky, ekonomické skupiny navěšené na státní rozpočet, příjemci sociálních benefitů, skupiny s daňovými výhodami, voliči – ti všichni vesele poskakují kolem státního dluhu, bez ohledu na blížící se konec.

Připravte se na bankrot

V naší malé české reality show "dluží" již nyní každá čtyřčlenná rodina více než 400 000 Kč, které bude muset jednou zaplatit ze svých daní. Na úrocích pak rok co rok "zaplatí" zhruba 18 000 Kč. Taková je daň za nehospodárnost posledních deseti let. Kdybychom hospodařili bez dluhů, bývaly by mohly být daně nižší. Kdybychom hospodařili bez dluhů, bývali bychom mohli mít vyšší příjmy a vyšší životní standard. Jenže znáte to, kdyby, kdyby, kdyby… Realita je zkrátka jiná.

  • 1
  • 2
reklama
reklama