Robert Wescott: Číňané už chřestí dluhopisy USA

| Lukáš Kovanda

ROBERT WESCOTT, někdejší ekonomický poradce prezidenta Billa Clintona a prezident společnosti Keybridge Research, říká: "Investiční terno? Spekulace na pokles amerických dluhopisů!"

Rober Wescott

Působil jste v Clintonově administrativě s lidmi jako Robert Rubin či Larry Summers. Těm je dnes mnohými dáváno za vinu rozpoutání finanční krize, neboť v druhé půli devadesátých let prosazovali deregulační opatření, jež prý jsou její příčinou.

Robert Wescott (RW): Těch deregulací bylo více. Jedna se týkala toho, zda regulovat deriváty (cenné papíry navázané na hodnoty jiných cenných papírů, komodit, indexů nebo třeba sazeb, pozn. red.) více, či méně - padlo rozhodnutí, že regulace by mělo být méně. Rozhodlo se o nižších požadavcích na kapitálovou přiměřenost. Musím přiznat - při zpětném pohledu -, že regulace na trhu s deriváty měla být tužší.

Ale v té době jste byl pro deregulaci?

RW: Byl jsem Clintonovým ekonomickým poradcem pro mezinárodní záležitosti, tudíž jsem se na tom rozhodnutí o deregulaci přímo nepodílel. S odstupem musím říci, že ta rozhodnutí měla být lepší.

A co si myslíte o zrušení Glass-Steagallova zákona, který zakazoval komerčním bankám účastnit se rizikových operací? K tomu také došlo v té době a podle mnohých to má značný podíl na vyvolání finanční krize. Jak - zjednodušeně řečeno - říkají mnozí, banky pak mohly zákonně provádět gambling s penězi střadatelů.

RW: Ano, implicitně tomu tak je. Implicitně to jsou tytéž peníze. Jistě se dočkáme nějakých změn v oblasti obchodování s deriváty. Banky by neměly mít možnost s nimi obchodovat - tak to původně hlásal takzvaný Volckerův výnos (návrh reformy finančních trhů, pozn. red.). I když pak byl kompromisně zmírněn. Je možné, že se nakonec vrátíme ke Glass-Steagallovu zákonu, kdy platilo, že komerčním bankám, které měly nárok na vládní pojištění vkladů, byly zapovězeny jisté rizikové transakce, jež byly doménou výlučně investičních bank.

Jak s odstupem doby hodnotíte záchranná opatření americké vlády v době krize? Byla účinná?

RW: Je stále ještě brzy, ale skutečností je - a není to příliš známo -, že například na klíčovém záchranném programu TARP (Troubled Asset Relief Program, poz. red.) americká vláda ve skutečnosti vydělá. Ačkoli některé části TARP dosud nebyly splaceny, lze říci, že největších pět až sedm bank z programu nyní dluhy splácí a doplácí i s úroky. Neznám přesná čísla, ale třeba na Citibance vydělala vláda USA zhruba šest miliard dolarů. Měla oprávnění na prodej jistého množství akcií bank, na nichž vydělala.

Opravdu? Obecný názor je spíše ten, že na tom americký daňový poplatník prodělá kalhoty.

RW: V případě menších bank ty záchranné půjčky stále ještě nejsou splaceny, ale celkově se zdá, že bankovní část programu TARP bude opravdu plně splacena. Tak tomu ovšem zřejmě nebude v případě části programu týkající se hypotečních agentur Fannie Mae a Freddie Mac a pojišťovny AIG. Lépe řečeno, v případě AIG se teprve uvidí, zda to bude splaceno. Ale TARP sestává z asi deseti různých částí. Dokonce obsahuje peněžní úvěry pro solární, fotovoltaické elektrárny. Ten balík prostě čítá 700 miliard dolarů a veřejnost ani netuší, co všechno je jeho obsahem.

A co protikrizové zásahy v Evropě - hlavně ty z poslední doby, související s řeckou dluhovou krizí?

RW: Hlavně musím říci, že Evropská centrální banka (ECB) podle mě provádí pomýlenou politiku celých posledních deset let. Jako by stále bojovala s německou hyperinflací dvacátých let. Zatímco třeba primárním cílem Fedu, americké centrální banky, je cenová stabilita a zároveň plná zaměstnanost, ECB má ze zákona povinnost zajistit pouze cenovou stabilitu. To jsou dva odlišné mandáty. Problém je v tom, že je-li cílem centrální banky pouze cenová stabilita, může teoreticky stačit, aby nastavila úrokové sazby třeba na dvacet procent. Ekonomika sice poroste nulovým tempem, nezaměstnanost bude dost vysoká, ale zato žádná inflační rizika.

reklama
reklama