Tomáš Sedláček: Jsme nejbohatší generace, která kdy žila (1/2)

Co by mělo být prioritou naší vlády?

Česká republika, stejně jako většina zemí vyspělého světa, byla fascinovaná růstem. Na oltář růstu obětovala vše, včetně navyšování dluhů. Kdyby si někdo půjčil milion korun a tvrdil by, že je o milion korun bohatší, byl by to blázen. Ale v případě HDP to takhle bláznivě funguje, vypadá to tak, že jsme skutečně „dluhově zbohatli“. S tímto dluhově anabolickým vyživováním růstu je třeba v naší civilizaci skončit.

Teď je nutné otočit kormidlo hospodářské politiky ze směru maximalizace růstu na kurz minimalizace dluhu. Nad růstem vláda kontrolu nemá, ale nad vyrovnaností svých rozpočtů ano. Jsme nejbohatší generace, která kdy žila, a přesto je nám to málo. Nejsme schopní být vyrovnaní – a to ani rozpočtově – a musíme se zadlužovat. Vyspělé země se paradoxně zadlužují v průměru více než rozvojové.

Naši závislost na dluzích je třeba ukončit. Odvykání bude nepříjemné, ale myslím si, že Češi mají šanci zvládnout jej lépe než jiné národy. Moc času nám ale nezbývá. Pokud se dluhů rychle nezbavíme, pokud nevypustíme již teď přeplněnou nádrž dluhů, příští nával krize už může být skutečně smrtící. Vždyť už nyní krizi několik států nevydrželo. Státy s menším dluhem přitom mají větší manévrovací schopnosti.

Je hrozba státního bankrotu v našem případě skutečně reálná?

Státní bankrot často přichází v noci, ve chvíli, kdy jej nikdo nečeká. Říkávám, že by stačily ještě dva tři nezodpovědně sestavené státní rozpočty, tedy takové, jaké známe z poslední doby, a bankrot nám reálně hrozí. Pokud se ale této vládě podaří zbavit nás závislosti na zadlužování, tedy to zmíněné otočení kormidla, splní svou historickou roli.

Co si máme představit, když se řekne politika rozpočtové zodpovědnosti?

Rozpočtová zodpovědnost je jediná cesta. Dluh z dobrých let navýšený krizí je třeba splatit. To znamená brzdit růst a energii z něj investovat do splácení dluhů. Hovoří se o snížení zadlužování, ale to je málo. V době prudkého růstu bychom přece neměli mít vyrovnané, ale přebytkové hospodaření.

Jak moc špatná je vlastně ekonomická situace České republiky?

Již mnohokrát bylo zopakováno, že český státní dluh je sice relativně nízký, ale tempo jeho nárůstu je strašidelné. O výhodu skutečně nízkého dluhu jsme přišli během pár let kvůli hospodářské recesi. Naše finance nikdy nebyly zdravé a recese to jen ukázala – a za to bychom měli poděkovat. Pokud nesete na zádech nemocného, nikdo si nemusí všimnout, že není v pořádku, pozná se to až v okamžiku, kdy by měl začít chodit sám, ale on toho není schopný. Podobně byly naše veřejné finance neseny na zádech silného českého i globálního růstu. Když ten růst došel, ukázalo se, že jsou naše veřejné finance nemocné.

Jednou z největších možných změn v oblasti příjmů státního rozpočtu je patrně zvýšení desetiprocentní sazby DPH. Uvažuje se i o sjednocení sazeb DPH na 19 %. Byla by to dobrá volba?

V době hospodářské recese platilo, že stát dával transfuzi ekonomice, která měla potíže – a bylo to rozumné. Nyní se ovšem krize přestěhovala z úrovně ekonomiky na rovinu státu. Stát je teď skoro ohroženější než ekonomika. Takže transfuzi je teď třeba provést opačně. Je třeba dostat peníze z ekonomiky do státních financí. Proto je snižování výdajů státu a zvyšování daní světový trend. To se ale mělo zvládnout už v dobrých časech.

Kdysi jsem řešil složitý problém: Je lepší snižovat daně, nebo dbát na vyrovnané rozpočty? Co je lepší pro ekonomiku? Co je poctivější? Co lépe odpovídá mým hodnotám? Teď jsem si jistý – poctivější jsou zdravé finance. Za ty stát odpovídá, růst může být jen příjemný bonus. Růst není základní lidské právo, není to nic, na co bychom měli nárok. Když přijde, měli bychom si toho být vědomi a jeho energii využít například ke splácení dluhů.

Tagy:  česká ekonomika, deficit, nerv