Evropské zemědělství: Bude se opakovat řecký scénář?

| Petr Havel

Změny v zemědělské politice EU opakují chyby spojené se zaváděním eura. Povedou ke zhoršení schopnosti konkurovat. I české. První nástřel reformy Společné zemědělské politiky (SZP) Evropské unie na roky 2014 až 2020, který ve středu 12. října představila Evropská komise, nikoho v zásadě nepřekvapil. Komise totiž představila principy, které byly veřejným tajemstvím již několik měsíců. A nejen ze strany České republiky byly také některé z principů několik měsíců kritizovány. Oprávněně.

Řečtí protestující zemědělci

V prvé řadě je potřeba konstatovat, že pokud se nějaký dokument má nazývat reformou, musí tento pojem naplňovat. Logickým cílem reforem má být zlepšení nevyhovujícího v dané oblasti. Materiál předložený Komisí však nesplňuje ani jedno – ani nezlepšuje, alespoň ne významně, současnou podobu SZP, a není ani reformou v pravém slova smyslu, protože se toho oproti současnosti zase tak moc nezmění.

Prokleté zastropování

Největším problémem zejména pro naší zemi, ale obecně pro všechny velké zemědělské podniky v EU, je přetrvávající snaha Bruselu odejmout část přímých dotací největším subjektům, takzvané zastropování. Speciálně naši zemědělci tak mohou přijít na přímých platbách ročně o miliardy korun, a to vše jen kvůli historicky sice nesprávně založené, nicméně reálné nejvyšší výměře zemědělsky obhospodařovaných zcelených pozemků.

Pokud se zastropování skutečně prosadí, jde jednak o presumpci viny trestající velké za skutečnost, že jsou velcí, jednak o princip využívající lidské nedůvěry a závisti ke koncentrovanému majetku. To vše za situace, kdy v celém světě ve všech oborech probíhají v rámci globalizace koncentrace a majetkové fúze s cílem rozšiřovat již vytvořená impéria v ještě větší, kdy jedním z projevů je snižování fixních nákladů, tedy zvyšování konkurenceschopnosti. Evropské zemědělství jde opačným směrem.

Základním, a částečně oprávněným argumentem pro zastropování je teze, podle které má hospodaření velkých zemědělských podniků negativní dopad na krajinu. To sice nikdo nedokázal, připusťme ovšem, že to tak je. V takovém případě by však mělo být cílem SZP omezovat dotace podle míry prokázaného negativního vlivu na krajinu, ne podle velikosti subjektů.

Optimální cestou, jak dosáhnout kýženého efektu, by byla progresivní pozitivní motivace ocenění veřejného zájmu podle míry naplňování tohoto zájmu, bez ohledu na velikost. Za veřejný zájem by bylo nutné považovat nejen kvalitu životního prostředí, ale i míru vytvořené přidané hodnoty k primární zemědělské surovině.

Taková cesta by mimo jiné podporovala finalizaci zemědělských produktů, přičemž výsledným efektem by byla motivace ke zvýšení konkurenceschopnosti zemědělců, kteří by se museli s finalizovanými produkty prosadit na trhu například oproti výrobkům dováženým do EU z jiných evropských teritorií. Fakticky by se tím také nepřímo podpořila ochrana evropského trhu.

Mluvíme-li o krajině, návrh Komise na vyčlenění sedmi procent půdy mimo produkční využití má logiku, na životní prostředí by to mělo nepochybně příznivý vliv. Mimo logiku je ovšem takový požadavek za situace, kdy Brusel plánuje a prosazuje výrobu energií z obnovitelných zdrojů, což je nejen v podmínkách ČR zejména biomasa. Tu je potřeba někde pěstovat.

  • 1
  • 2
reklama
reklama