Alois Rašín a jeho měnová reforma

| Robert Šimek

Patřil k nejvýznamnějším osobnostem našich ekonomických dějin. Stál u zrodu Československa a byl ministrem financí v Kramářově a později Švehlově vládě. Jeho měnová reforma z roku 1919 byla důležitým krokem i pro reformu daní, která ale proběhla až po jeho smrti.

Československá bankovka

Alois Rašín byl výjimečnou osobností československých dějin. Nebyl sice autorem žádných převratných myšlenek, přesto se stal ekonomickou legendou. Na rozdíl od svého největšího rivala Karla Engliše, který oplýval hlubokými ekonomickými znalostmi, byl spíš mužem praxe. Ferdinand Peroutka o něm později v Budování státu napsal: "Nevíme, jak by obstál Rašínův finanční věhlas před kritikou zkušených odborníků. Je pravděpodobné, že by se jim podařilo jej brzo nepříznivě rozebrat, že by sumu jeho odborných vědomostí shledali nepatrnou. Vskutku to byl spíše populární finanční kazatel a karatel než vědec. Ale jeho přednosti nebyly odbornické, nýbrž lidské: důslednost a vůle. Dovedl jít houževnatě za myšlenkou, jejíž odborné rozvržení a vypracování nepochybně přejal od někoho jiného. A uměl ji lidem podat tak, že už na ni nezapomenuli."

Se studenty na Bory

Narodil se roku 1867 v Nechanicích u Hradce Králové jako deváté dítě pekařského mistra. Po absolvování obecné školy navštěvoval gymnázia v Novém Bydžově, Broumově a Hradci Králové, odtud odešel studovat medicínu do Prahy. Ze zdravotních důvodů ovšem brzy přestoupil na práva.

Už v době studií začal projevovat zájem o politické dění. V rámci mladočeské strany v té době vznikalo takzvané pokrokové hnutí, ke kterému se připojil. Ještě před promocí napsal roku 1891 brožuru České státní právo, v níž nastínil program obnovení Českého státu. Úřady dílo zabavily a Rašín byl kvůli němu dokonce soudně vyšetřován.

Zároveň pracoval v redakcích časopisů Nové proudy a Neodvislost. V důsledku českoněmeckých bouří bylo ale vydávání obou těchto listů brzy zastaveno. Rašín odešel do Kolína, kde ještě nějaký čas vydával časopis Nezávislé Listy. Roku 1893 byl ale spolu s dalšími představiteli studentského hnutí zatčen a poté souzen v takzvaném procesu s Omladinou. Po vleklém přelíčení byl 14. února 1894 vynesen rozsudek, ve kterém bylo pro velezradu odsouzeno 68 obžalovaných. Rašín dostal jako jeden z intelektuálních vůdců dva roky, které si až na několik dní odpykal ve věznici na Borech u Plzně. Těsně před uplynutím trestu dostali všichni odsouzení milost. Rašín ji ale odmítl a prohlásil, že z vězení nepůjde. Celu opustil teprve poté, kdy mu hrozilo, že z ní bude násilně vyveden.

reklama
reklama