Projekt eura: Jeden velký průšvih

| redakce

Velké projekty se většinou za každou cenu snažíme udržet při životě. Společná evropská měna, kterou využívá 17 z 27 zemí Evropské unie, je toho zářným příkladem. Evropský problém doslova "mokvá" a negativně ovlivňuje trhy po celém světě. Kolaps je ovšem nevyhnutelný. Až k němu dojde, otřese se světový bankovní systém v základech.

Rozpad eura

Akademická obec, novináři i samotné vlády připouštějí několik variant záchrany eura: vznik nových evropských finančních institucí, eurobondy kryté kolektivně všemi členskými zeměmi, či dokonce Spojené státy evropské. Ani jedna z těchto možností však nemá šanci získat výraznější politickou podporu. Rozpad systému společné měny tak bude sice vyhroceným, ale jediným možným řešením.

Proč vůbec euro?

Pokud nebereme v úvahu výroky o solidaritě a velikášské myšlenky velké svobodné Evropy, vzniklo euro především proto, aby splnilo jednotlivým zemím jejich různé cíle.

Hlavním argumentem pro euro byla redukce transakčních nákladů v zahraničním obchodu, která prohloubila obchodní spolupráci členských zemí a usnadnila pohyb kapitálu po Evropě. Skutečným úkolem eura však bylo řešit některé problémy členských států.

Země jako Portugalsko, Irsko a Řecko si pro svůj rozvoj díky společné měně mohly dlouho opatřovat velké množství peněz za velice nízký úrok.

Na myšlenku velké Evropy dnes naopak nejvíce doplácí Německo. Nejenže přišlo o svou silnou marku, ale platí i nepřiměřeně vysokou daň ve chvíli, kdy v eurozóně vznikne jakýkoli problém.

Německo a několik dalších zemí, například Nizozemsko, patří mezi velmi úspěšné exportéry. Aby udržely nezaměstnanost na nízké úrovni, potřebují neustálý příliv tržeb z exportů, a to je komplikované, pokud jejich měna posiluje. Podobný problém u franku nedávno vyřešili Švýcaři intervencí v neprospěch své měny.

Vazba na slabší země jihu tak měla být důmyslným řešením problému silné měny. Situace se však Německu vymkla z rukou. V důsledku dnes subvencuje italské, španělské a řecké konzumenty, aby si oni mohli dovolit drahé německé výrobky. Účel byl splněn (němečtí výrobci nemuseli propouštět, protože poptávka po zboží byla zajištěna), ovšem jen do chvíle, než náklady na subvence přesáhly únosnou míru, přičemž zisky byly zanedbatelné.

Postupem času i další země začaly považovat euro spíše za přítěž než přínos, třeba právě slabší země jako Řecko a Itálie, které jsou kvůli němu dnes nuceny dělat bolestivé škrty. Francie a Německo dokonce začínají zvažovat vyrovnaný rozpočet jako požadavek pro setrvání v "elitním" klubu.

  • 1
  • 2
reklama
reklama