Hlavně nepanikařit. Ať to neuděláme ještě horší!

| Tomáš Prouza

Politici stvořili systém, na který nestačí. Jejich neschopnost může přivodit další vážnou krizi. Zatím všude kolem sebe vidíme paniku, která se pomalu vymyká kontrole. Ekonomické předpovědi jsou velmi obtížné a každý je omylný. Dokonce i uctívaný Alan Greenspan, který své přítelkyni, novinářce Barbaře Waltersové, v polovině 70. let rozmluvil investici do bytu na Páté avenue v New Yorku. Kdyby tehdy neposlechla radu budoucího ekonomického guru, mohla být nyní mnohem bohatší. A to i přes pád cen nemovitostí, který přišel po poslední velké krizi roku 2008.

Strach na trzích vede k poklesům

Tato krize přinesla tři věci. Zaprvé oddělila v různých druzích investic zrno od plev, ukázala, co má skutečnou hodnotu, a co byla jen nafouknutá bublina. Zadruhé připomněla, že dnes finančnímu trhu vládnou instrumenty a automatizované obchodní systémy, kterým po čase nerozumějí ani jejich autoři. A zatřetí ukázala pevnou víru všech v právo na štěstí.

Nalijme tam co nejvíc peněz a bude to (snad) dobré

Zatímco ještě před dvaceti lety by byl dopad poslední krize výrazně hlubší a zotavení by trvalo mnohem delší dobu, obrovský politický tlak na rychlé a bezbolestné řešení přinesl masivní státní intervence a pumpování peněz do zabrzděné ekonomiky. Místo toho, aby investoři, ekonomové i politici po roce 2008 pochopili, že stvořili systém, na který nestačí, naučili se něco jiného – že stačí do ekonomiky nalít dostatek nových peněz a všechno bude ještě chvíli v pořádku.

Zatímco donedávna byli otroky kvartálních výsledků pouze manažeři firem obchodovaných na burzách, v posledních dvou letech se stejnými otroky kvartálních statistik stali i ministři financí a centrální bankéři mnoha zemí. To samozřejmě vyvolává hlad po dobrých zprávách, ať už skutečných, nebo uměle vytvořených, jako byly třeba výsledky posledních stres testů evropských bank. Měkká metodika, nereálné scénáře a co nejméně přehledné prezentování výsledků měly vytvořit dojem, že evropský bankovní systém je zdravější, než odpovídá realitě.

Pečlivě připravené, či spíše upravené testy možná na nějaký týden odložily nepříjemné otázky. Jenže investoři jsou často jako děti – když jim neodpovíte na otázku, budou se ptát čím dál důrazněji a velmi rychle poznají, když jim neříkáte pravdu. Podobně je to s vírou investorů v akcie evropských bank – po první otázce by snesli pravdu, dnes už mají pocit, že cokoli, co slyší, je pravda jen částečně a bojí se, co všechno se před nimi ještě skrývá.

Ztrátu důvěry prohlubují bohužel i špatná makroekonomická data většiny důležitých ekonomik. Nikdo v dnešní době neočekává ekonomický boom, ale po opatrném růstu posledních dvou let jsou čísla horší, než se čekalo. Všichni se přitom za poslední dva roky naučili spoléhat na to, že věci "tak nějak poběží", a jsou překvapeni, že najednou všechny předpoklady přestaly vycházet. V takové situaci je ideální prostor pro pověsti, zaručené zprávy a nefalšovanou paniku. Přispívají k tomu zejména politici, a to na obou stranách Atlantiku.

reklama
reklama