Čínský růst (i spotřebitel) žijí z přesčasů. Protiprávních

| Jan Stuchlík

Pro miliony dělníků pracujících v čínských továrnách je naprosto běžné, že pracují dvanáct hodin denně šest dnů v týdnu. Přestože to čínské pracovní právo zakazuje a za legální přesčasy stanovuje příplatky, většina firem tato nařízení ignoruje.

Výroba v Číně

Jang Jü odešla z venkova za prací do města v 16 letech. V průmyslových zónách na jihu Číny vystřídala několik továren na výrobu hraček. Chtěla práci za slušnou mzdu a s odpovídajícími pracovními podmínkami. Jenže ať přišla kamkoli, dostala jen minimální mzdu. Protože potřebovala peníze nejen pro sebe, ale i pro rodiče a bratra, kterého podporovala na studiích, musela pracovat přesčas. Běžně tak v továrně zůstávala 11 až 12 hodin šest dnů v týdnu.

Čína musí vyrábět pro Západ

To je realita, kterou zažívají nejen tři miliony Číňanů, kteří vyrábějí hračky, ale i miliony dalších dělníků, kteří přicházejí do měst z venkova s vidinou získání práce a dobrého výdělku a vyrábějí zboží určené především pro evropské či americké zákazníky.

Právě odměny jsou vedle neodpovídajícího pracovního prostředí a přílišného tlaku na dělníky jedním z největších problémů, kterým musí čínští pracovníci čelit. Čína přitom už v roce 1995 přijala zákoník práce, a v roce 2008 vstoupil v platnost i zákon o pracovních smlouvách. Obě normy dávají čínským pracovníkům poměrně dobrou ochranu před drsnými praktikami zaměstnavatelů. Jenže jen na papíře, protože tyto povinnosti ve firmách úřady nevymáhají. Buď se nechají zkorumpovat, nebo jdou prostě firmám na ruku.

V práci od rána do večera

Čínské zákony zaručují zaměstnancům maximálně čtyřicetihodinový pracovní týden. Přesčasy jsou omezené a dělníkům za ně náleží vyšší mzda. V pracovní dny mají zaměstnanci nárok na odměnu za přesčas ve výši 1,5násobku průměrné mzdy. V sobotu a v neděli, což jsou dny volna, mají dostávat dvojnásobek, a ve dnech oficiálních svátků dokonce trojnásobek. Firmy musejí platit za zaměstnance zdravotní a sociální pojištění.

reklama
reklama