Vyšší daně a třídní nenávist aneb slibné zítřky jedné evropské ekonomiky

| Pavel Kohout

Kam vede neustále zvyšování daní? Třídní nenávist není dobrým rádcem v daňové politice. Stačí se podívat do Francie. Ekonomie sice bývá někdy kritizována kvůli údajné nemožnosti provádět experimenty, ale experimenty se přesto dějí. A ve velkém. Jeden z nich probíhá už desítky let v tomto velkém evropském státu.

Francie jako součást Evropy

Francie, rok 1974 - prezidentem země se stává Valéry Giscard d'Estaing. Nezaměstnanost je na úrovni 2,9 %. Veřejný dluh dosahuje necelých 30 % HDP, ve všech odvětvích francouzského průmyslu pracuje celkově 24,1 % zaměstnanců. Naproti tomu ve veřejných, administrativních, zdravotních a sociálních službách pracuje 20,3 % zaměstnaných. Veřejné výdaje dosahují 35,2 % HDP, Francie má přebytkový rozpočet. Naposledy. O rok později se ekonomika dostane do hospodářské recese. Vláda se pokusí povzbudit ekonomiku deficitním rozpočtem. A už se nikdy z deficitu nedostane.

Všichni se musíme mít dobře

Francie byla uprostřed 70. let zdravou ekonomikou. Nebyla perfektní, ale fungovala. Trhy zboží, práce i kapitálu plnily svoji funkci. Míra přerozdělování francouzské ekonomiky v roce 1974 zhruba odpovídala nynější úrovni veřejných výdajů Slovenska nebo Irska.

V roce 1980 stát utrácí 42 % HDP, je tedy zhruba na úrovni nynějšího Polska. O rok později se však prezidentem stává François Mitterrand. Události nabírají spád. Mitterandova koalice s komunisty zvyšuje daně, utrácí a znárodňuje. Dlužno říci, že znárodňuje za ceny vyšší než tržní, takže spekulanti prožívají radostné období.

Během svého dlouhého dvojitého mandátu (1981 až 1995) dokáže Mitterand nevratně poškodit francouzskou ekonomiku tím, že zvýší výdaje až na úroveň 50,8 % HDP. Poprvé v historii Francie získává stát převahu nad soukromým sektorem. Ještě jinak řečeno, přerozdělováním se Francie řadí ke skandinávským ekonomikám, aniž by měla skandinávsky pružný pracovní trh a nízkou míru korupce.

Ve skutečně skandinávských podmínkách by se nikdy nemohla stát prezidentem kontroverzní osobnost, jakou byl Jacques Chirac (v úřadu během let 1995 až 2007). Chirac, formálně pravicový politik, jede v kolejích, jež položili jeho předchůdci. Během jeho vlády státní dluh vzroste z 55,5 % HDP na 64,2 % HDP.

Cesta do pekel

Velkolepý francouzský hospodářský experiment spočíval ve výrazném zvýšení veřejných výdajů. Jenže zvyšování výdajů selhalo v očekávané roli stimulantu hospodářského růstu. Vyšší výdaje musely být financovány zvýšením daní. Jenže ­- jak působí zvyšování daní na hospodářský růst? Ano, správně: jako velmi účinný tlumič.

Zvyšování spotřebních daní tlumí, celkem logicky, spotřebu. Daně z kapitálových výnosů tlumí investice. A daně či odvody z mezd zdražují pracovní sílu. Klesá poptávka po práci, roste nezaměstnanost. Zvýšené sociální výdaje je potřeba nějak financovat - a přičinlivý ministr financí již plánuje, jaké další daně ještě zvýší. Ekonomika se dostává do sestupné spirály vyšší výdaje - vyšší daně - vyšší nezaměstnanost - vyšší výdaje - a tak dále. Bez odhodlané a silné vlády není úniku.

Ekonomika: Tohle není konec hry, to je konec jejího konce. Francie končí do dvou let, Japonsko už za rok Ekonomika: Tohle není konec hry, to je konec jejího konce. Francie končí do dvou let, Japonsko už za rok John Mauldin, finanční expert a editor Thoughts from the Frontline Investment Newsletter, je známý svým ...

  • 1
  • 2
reklama
reklama