Emanuel Derman: Obama propásl šanci být novým Havlem nebo Mandelou

| Lukáš Kovanda

EMANUEL DERMAN, původem jihoafrický finanční specialista a profesor Kolumbijské univerzity, říká: "Obama měl šanci nespokojenost veřejnosti přetavit v opravdovou, ryzí změnu. Nic se však vlastně nezměnilo."

Emanuel Derman

V půli osmdesátých let jste začal pracovat na Wall Street. Říkáte, že od té doby se to tam hodně změnilo, a to k horšímu. Proč?

Většina finančních firem, které tam tehdy působily, byla ještě v privátním vlastnictví. Když jsem v roce 1985 přišel do Goldman Sachs, vedoucí zaměstnanci této banky - partneři - měli vlastně své peníze zainvestovány v jejích obchodech. Nesli přímo riziko. Nehráli s veřejnými penězi, jako je tomu dnes. Když odcházel zasloužilý partner do penze, měl třeba deset milionů dolarů - což je nic proti dnešku. Navíc těchto deset milionů si nemohl vzít jen tak, byl to pro firmu kapitál, musel si je tedy vybírat postupně v běhu dalších let.

Se vstupem na burzu, s tím, jak přestaly být tyto firmy v privátním držení, nastal ten obrat?

Přesně tak. Když tyto firmy upsaly své akcie na burze (například zmíněná banka Goldman Sachs v roce 1999- pozn. red.), staly se silně likvidními, což znamená, že měly k dispozici mnohem více peněz, s nimiž mohly hrát. Byly to už z valné části peníze jiných lidí, peníze získané mimo firmu. Manažeři těchto firem se navíc již nemuseli starat o dlouhodobý horizont, jelikož zisky byly náhle spíše krátkodobou záležitostí.

A takový stav trvá?

Ano, zdá se mi to. A zhoršuje se to. Ten fenomén hraní si s penězi jiných lidí je stále znatelnější. Točí se takto stále větší a větší objemy peněz. Před nástupem ke Goldman Sachs jsem byl od roku 1980 vědeckým zaměstnancem či inženýrem, chcete-li, v Bell Labs. Hádám, že můj šéf tam tehdy měl tak pětkrát tolik co já. Zatímco já jsem pobíral 50 tisíc dolarů ročně, on měl - odhaduji - nějakých 250 tisíc. Jenže nyní lidé, kteří šéfují velkým firmám, vydělávají dvacet třicet milionů. Úplně mě zaráží, do jaké šíře se v USA příjmové nůžky rozevřely.

Mnozí však říkali, že se kvůli finanční krizi toto rozevírání zastaví. Že se ty nůžky možná i trochu přivřou.

Rozhodně se mi to nezdá. To je také důvod, proč jsem do značné míry rozčarován z Obamy. Domnívám se totiž, že v této zemi zavládla v roce 2008, na začátku krize, u veřejnosti silná nespokojenost právě s rozpínavostí a objemností finančního sektoru, se všemi druhy nerovnosti a s dalšími provázanými jevy. Obama měl šanci tuto nespokojenost přetavit v opravdovou, ryzí změnu. Nic se však vlastně nezměnilo. 

reklama
reklama