Harold Demsetz: Blahobyt může za to, že lidé přestávají usilovně pracovat. A navíc se hromadí dluhy

| Lukáš Kovanda

Harold Demsetz, proslulý americký ekonom, říká: "V podstatě mě nepřekvapuje, že je rozdělení příjmů ve společnosti stále více nerovné. Je to vlastně přirozené."

Harold Demsetz

Jak, coby klasik manažerských teorií v ekonomii, vidíte nynější hospodářské strasti Evropy i Ameriky? Spatřujete za nimi manažerská selhání, ať už politiků, či třeba bankéřů?

Za všemi těmito problémy stojí v prvé řadě růst vládního zasahování do ekonomik, do ekonomických záležitostí. Tyto zásahy jsou motivovány snahou o vytvoření státu blahobytu. Jenže problémem státu blahobytu, jak Evropa nyní hořce zjišťuje, je, že takový blahobytný stát citelně tlumí růst celkové produktivity.

Protože snižuje motivaci lidí starat se o své živobytí?

Tak nějak. Těm lidem, jimž stát peníze bere, bere i motivaci další peníze vydělávat. Na druhou stranu těm lidem, kterým zase ty peníze dává – v rámci přerozdělování, v rámci sociálních programů -, bere ovšem motivaci vydělávat též. Stát blahobytu prostě dusí snahu lidí usilovně pracovat, čímž přiškrcuje hospodářský růst. Se vzrůstající přebujelostí blahobytného státu je stále znatelnější i ono rdoušení člověčí činorodosti. To pochopitelně není vše, poněvadž současně dochází ke hromadění dluhu, jenž vzniká při financování všech těch sociálních programů státu blahobytu.

Mluvíte o Evropě, nebo i o Spojených státech?

Děje se to v Evropě a stále více i v USA. Prostě zapomeňme na všechny ty zprávy o tom, jaké centrální banka nastaví úroky, na dohady o tom, zda finanční instituce mají být regulovány o něco více, či o něco méně – to jsou všechno naprosté nicotnosti. Je to "nic" v porovnání se závažností problému růstu blahobytného státu, který je neblaze propleten s bobtnáním dluhu! Je to právě stát blahobytu, jenž dluh vytváří – a není schopen jej posléze splácet.

K čemu to povede?

Dříve či později se probudíme do dne zúčtování. Evropě to dochází, Spojeným státům snad už také. Možná že se Evropa dokonce po krizi, až bude po všem, ocitne na mnohem příhodnější trajektorii vývoje, než po jaké se ubírala před ní.

To jste docela optimista.

Myslím si, že je možné, že stát blahobytu už nebude zdaleka tak prosazován. Musím však dodat cosi velmi podstatného: tím, co nyní říkám, nemám na mysli, že bychom snad měli ignorovat lidi, kteří jsou opravdu na dně, trpí, a to z důvodů, za něž ani nemohou. Jenže vše má svoji míru. A pokud si lidé mohou dopřávat delší dovolené, jež ovšem hradí vláda, tak už je míra holt překročena – už nejde o pomoc potřebným.

reklama
reklama