Angela Merkelová: Hra omylů ve složité Evropě

| Pavel Kohout

Němci jsou tajuplný národ. Jsou autory mnoha objevů a vynálezů, skvělými konstruktéry, techniky a zdatnými výrobci. Zároveň však notoricky propadají fatálním finančním omylům. Již od počátku. V roce 1871 sjednocené Německo poprvé a zároveň naposledy vyhrálo válku. Poražená Francie byla nucena zaplatit gigantické reparace. Do Německa začaly proudit obrovské sumy. Požehnání pro ekonomiku? Nikoli. Angela Merkelová se dnes dopouští podobných omylů jako její předchůdci před nástupem Hitlera.

Monti, Merkelová a Hollande

Proud peněz po roce 1871 podpořil hospodářskou konjunkturu. Ta přerostla v bublinu bankovních úvěrů a v bublinu cen nemovitostí. Po prasknutí se ukázalo, že ekonomika trpí těžkou krizí. Krize se přelila do zbytku Evropy i do USA. Čechy a Rakousko byly postiženy zvláště silně. Koneckonců, krize začala pádem akcií na vídeňské burze.

Von Havenstein: Zběsilý tiskař

Krize by byla zbytečná, kdyby Němci ovládali základy finanční teorie. Že nadbytek peněz způsobuje inflaci, bylo dávno známo. Také první světovou válku Němci prohráli především kvůli finančním chybám. O hyperinflaci ze začátku dvacátých let ani nemluvě – šlo o chybu tak hloupou, že rozum zůstává stát. Tehdejší ministr financí Rudolf von Havenstein dostal rozkaz, aby obstaral peníze. Zadání se chopil s tradiční německou důkladností a finanční negramotností. Na vrcholu hyperinflace se dokonce chlubil, že jeho tiskárny jsou schopny zvýšit měnovou zásobu o 60 % za jediný den.

Brüning: Devalvovat milovanou marku? Nikdy!

Hyperinflace však nebyla největší finanční chybou Německa. Skutečná krize nastala v roce 1931. Tehdy Němci měli již osm let zlatem krytou říšskou marku, díky níž cenová úroveň zůstávala stabilní. Začali věřit, že našli recept na růst a stabilitu. Jenže nenašli. V červenci 1931 se Německo dostalo blízko platební neschopnosti státu kvůli válečným reparacím. To vyvolalo tlak na zlatou marku – a snaha měnit papír za zlato dostala do nesnází velké banky. Německo tedy čelilo bankovní krizi, měnové krizi a krizi veřejných financí najednou.

Trojitá krize byla řešitelná, kdyby tehdejší kancléř Heinrich Brüning zvolil správný sled akcí – v jiných zemích, například ve Švédsku nebo v Británii, byla obdobná měnová a bankovní krize vyřešena. Jenže Brüning nebyl schopen psychicky snést devalvaci milované zlaté marky. Udržení měnové stability obětoval všechno: úspory občanů, růst, zaměstnanost. Během následné hospodářské krize v roce 1932 se počet nezaměstnaných přiblížil 6 milionům a popularita Nacionálněsocialistické dělnické strany Německa prudce vzrostla. Zbytek je historie.

Společná záchrana evropských bank? Ani náhodou! Společná záchrana evropských bank? Ani náhodou! Pořádně se držte, jedeme znovu z kopce. Španělské akcie se propadají, výnosy dluhopisů rostou a ...

  • 1
  • 2
reklama
reklama