Euro: Kdo zpackal velkohubý projekt integrující se Evropy? - 2. díl

| redakce

Místo poválečné idey, že integrace Evropy povede k míru a rostoucí prosperitě, jsme se nedlouho po zavedení společné měny ocitly spíše v další Velké depresi. Byl projekt eura od počátku odsouzen k záhubě, jak tvrdí někteří euroskeptičtí ekonomové? A pokud ne, kde se stala chyba, která způsobila současnou hlubokou krizi?

Článek navazuje na tento pondělní článek na Investičním webu:

Euro: Kdo zpackal velkohubý projekt integrující se Evropy? - 1. díl Euro: Kdo zpackal velkohubý projekt integrující se Evropy? - 1. díl Místo poválečné idey, že integrace Evropy povede k míru a rostoucí prosperitě, jsme se nedlouho ...

Cenová stabilita v eurozóně? Nemožné!

Vzhledem k divergenci ekonomického vývoje v eurozóně se stal cíl dosažení cenové stability neuskutečnitelným. Stabilní ceny v Německu odpovídají depresi v Řecku. Ale co s tím, když má eurozóna společnou monetární politiku?

Měla by nastoupit politika fiskální. To však není možné, protože je jen malá vazba evropských voličů na evropské instituce a národní vlády prosazují své vlastní zájmy. Konsenzu se dosahuje velice těžko.

Mnozí ekonomové (včetně Martina Feldsteina z Harvardu) poukazovali na křehkost a slabiny eurosystému ještě před jeho zavedením. Pokud se země měnové unie navzájem tak výrazně liší, bude společná měna mezi "vítězi a poraženými" hloubit stále větší propast. Měnová unie musí disponovat funkční (a demokraticky volenou) politickou reprezentací, která bude schopna bez zbytečného odkladu rozhodovat veškeré případné spory. Při nesplnění těchto podmínek je předem jasné, že projekt musí dříve nebo později ztroskotat.

Zmiňovaný příkop (mezi silným jádrem a PIIGS) nemohl vyústit v nic jiného než v boj o to, kdo ponese břemeno. Němečtí daňoví poplatníci nejsou ochotni dotovat své nezodpovědné sousedy a jižanští obyvatelé odmítají stát se otroky svých věřitelů. Jak tohle může skončit? Myslíte si, že jeden z nich ustoupí?

Ekonomická integrace předběhla politickou integraci

Jinak to ani dopadnout nemohlo, národní hrdost je v Evropě příliš silná na to, aby byli Evropané ochotni vzdát se autonomie v prospěch nadnárodních institucí. Proto s sebou přijetí společné měny za takových okolností nese vždy obrovské riziko.

Nemuselo to však skončit takovým fiaskem, kdyby si všichni členové měnové unie riziko dobře uvědomovali a snažili se je omezit. V poslední dekádě se však děl pravý opak: vlády ekonomicky slabších zemí si na falešný růst nezřízeně půjčovaly, ba dokonce (v případě Řecka) falšovaly statistiky.

reklama
reklama