Česká ekonomika a politika: Bude hůře než za Husáka

| Petr Hampl

V anketě Finmagu jsem před časem upozornil na to, že současný politický režim má opačnou dynamiku, než měl ten "komunistický". Zatímco tehdy se poměry neustále zlepšovaly, teď se neustále zhoršují. Je jen otázkou času, kdy se pomyslné křivky protnou a kdy se současný režim, neoprávněně a chybně nazývaný demokracií, se stane horším, než byl ten husákovský. Protože jsem se na toto téma dočkal řady reakcí a dotazů, dovolím si tuto svou tezi osvětlit.

Gustáv Husák

Zaprvé, navzdory všem výhradám vůči komunistické diktatuře nelze popřít, že se jednalo o politický režim, v němž docházelo k neustálému zlepšování poměrů. Nebo přesněji k tomu, že poměry byly stále méně špatné. Ať posuzujete život lidí jakoukoli metrikou, vždycky se jim dařilo lépe než pár let předtím. Zvyšovala se životní úroveň, ubývalo státního šikanování, přibývalo svobody.

Pouze v letech 1970 až 1972 byl trend opačný, pak se zase poměry začaly zlepšovat. Komunismus tak dospěl od brutální despocie konce 40. let k relativně pohodovému režimu druhé poloviny 80. let, kdy životní úroveň nebyla špatná, znovu hráli Plastic People a Jasná páka (byť pod jinými názvy) a režim začínal pomalu tolerovat i drobné podnikání. Političtí vězni nebyli propuštěni, ale už se nezavírali další lidé. Zacházení s disidenty nebylo horší, než jak se dnes zachází s lidmi, kteří jsou označeni za nacionalisty a extrémisty. Zkrátka, východoevropský marxistický socialismus měl v sobě vestavěné mechanismy, které vedly ke zlepšování poměrů. Skvěle je popsal pan profesor Možný v knize Proč tak snadno, pro nedostatek prostoru je zde nebudeme rozebírat.

Zadruhé, je obtížné si nevšimnout, že již několik let žijeme v politickém režimu, kde platí opačná dynamika. Země chudne, přibývá nezaměstnaných, přibývá nesmyslných předpisů a regulací, zmenšuje se prostor pro podnikání a zakládání nových podniků se stává stále větší vzácností. Klesá úroveň školství. Lidé pracují tvrději než před pár lety, a přesto životní úroveň klesá. Ještě před deseti lety v České republice prakticky neexistovala nedobrovolná nezaměstnanost, dnes máme bez práce půl milionu lidí, z nichž většina chce pracovat, ale místa pro ně nejsou.

Ubývá i politické svobody a svobody projevu. Zkuste dnes otevřít třeba svobodnou diskuzi o otázkách homosexuálního chování. A víte, že sedmnáctiletá učnice Michaela Dupová strávila rok ve vazbě (tedy ve vězení s horšími podmínkami než běžný kriminál) za vyvěšování samolepek s překříženými pistolemi? Představuje taková puberťačka opravdu dramatické společenské nebezpečí? Mimochodem, od té doby se dostala do vazby znovu. Tentokrát za "neslušné" tetování.

Nabízí se tedy otázka, kdy budou v České republice horší poměry, než byly v letech 1986 až 1989. Bude to v roce 2016? Bude to v roce 2020? Nebo "až" 2030? Je to samozřejmě otázka, která předpokládá, že současný režim tak dlouho vydrží.

Dnešní mínusy

Nabízejí se tedy minimálně dvě otázky pro přemýšlivé. Zaprvé, dy došlo ke zlomu, od kterého se začaly poměry zhoršovat? Období po roce 1989 takové zjevně nebylo. Václav Klaus, který se k podobnému problému vyjádřil před pár týdny v rozhovoru pro Euro, tvrdí, že přelomem byl jeho odchod z funkce premiéra. Osobně jsem k takovému vysvětlení skeptický. Výměna významného politika bývá častěji důsledkem než příčinou hlubších společenských změn. Nicméně umístění zlomu někam těsně před rok 2000 je nejspíše přesné.

Zadruhé, které chyby jsou v samotném jádru našeho politického uspořádání, aniž jimi trpěl husákovský režim? Moje hypotézy jsou následující:

Důvěra ve stát

"Za bolševika" se lidé naučili, že jim stát nedokáže poskytnout nic jiného než ránu obuškem, a že pokud něco potřebují, musejí si to zařídit sami. A většinou to nějak dokázali. Vytvářeli neformální vztahové sítě, provozovali barterové podnikání a naučili se, že skutečné hodnoty vznikají mimo státní dohled a státní regulace.

Po pádu režimu se objevila víra, že nový stát bude schopen řešit problémy občanů, rodin a společnosti vůbec. Samozřejmě to nefunguje. Znovu a znovu jsme svědky neschopnosti, korupce a toho, že výsledkem státních programů jsou jen ještě horší problémy. Stejně jako to nefunguje nikde na světě (mimo mytický příklad Skandinávie). Přesto se většina našich spoluobčanů odmítá vzdát naděje, že to bude stát (nebo impérium), co vyřeší to či ono. Fakticky je to víra minimálně tak hloupá jako víra domorodce přesvědčeného o nadpřirozených schopnostech kusu dřeva nazývaného bůžkem. Ale je normální, že člověku jeho vlastní přesvědčení připadají méně stupidní než ta jiná.

reklama
reklama