3 tahy ke stabilizaci Evropy: Přední ekonomové radí, jak dát eurokrizi mat

| Roman Chlupatý

Další dávka optimismu, nebo rána pod pás – nadcházející summit EU může pro trhy znamenat obojí. Hádky o rozpočet jsou tradičně příležitostí k exhibici, která by chatrnou důvěru v evropské politiky mohla dále výrazně oslabit. Případná dohoda naopak trhy může nakopnout. Ani v jednom případě ovšem nebude mít Evropa pevnou půdu pod nohama. Jak vyplývá z naší miniankety, na tom, jak ji získat, se neshodnou ani přední ekonomové.

1. tah: Zaostřeno na centrální banky

Nick Beecroft

Nick Beecroft (Saxo Bank): Slabší euro posílí (nejen) periferii

Pokud chce Evropa vylepšit svou situaci, potřebuje slabé euro. Ovšem musí se podařit udržet eurozónu pohromadě. Řekl bych dokonce, že euro potřebuje výrazně oslabit, což vyžaduje skutečně agresivní přístup ECB. Otázkou je, zda je na to banka připravena. Její prezident Mario Draghi v polovině ledna prohlásil, že se o dalším snížení sazeb nediskutovalo.

Osobně v nějakou silnou akci ECB nevěřím. Možná to byla nějaká hra, kterou si prosadili chlapci z Bundesbank, kterým se stýská po starých časech. Draghi určitě nemohl mít radost z toho, že trh nabyl přesvědčení, že se sazby nebudou hýbat. Euro totiž posílilo, což je to poslední, co evropská ekonomika potřebuje. Proto se podle mě brzy dočkáme signálů naznačujících možnost dalšího uvolnění, pokud si to ekonomika vyžádá.

Rob Carnell

Rob Carnell (ING): Pozor na katastrofální důsledky dobře míněných kroků

Monetární politika většiny centrálních bank ve vyspělých zemích se snaží řešit přehmaty ve fiskální oblasti. Na jedné straně tak máme neuvěřitelně utaženou fiskální politiku, na druhé ultrauvolněnou monetární politiku. Fed teď například říká, že operuje v režimu "optimální politiky", což znamená, že bude pomyslné šrouby utahovat velice pomalu. Podle amerických centrálních bankéřů je to tak správné, ale zda mají pravdu, je otázka. V Británii pak nový guvernér mluví o možnosti orientovat se na přesné hodnoty nominálního HDP.

Podle mě jsou to kroky motivované zoufalstvím. Jde jen o to najít nové a odlišné způsoby kvantitativního uvolňování, tedy tisknout peníze, a tím zahladit, že vlády ve snaze zlepšit situaci ničí ekonomiku. Nazval bych to zákonem katastrofálních důsledků dobře míněných kroků – politici se snaží dělat správnou věc, ale daří se jim opak. Centrální banky se to snaží zachránit, ale hrozí, že tím situaci dále zhorší. To, co sledujeme na americkém realitním trhu, totiž může dost dobře být základ příští bubliny.

2. tah: Zaostřeno na (evropské) politiky

Nick Beecroft: Nechte vládnout Schumpeterův bič

Doporučoval bych řešení, které by v krátkodobém horizontu asi bylo nepříjemné: méně státu, méně intervencí, méně nově natištěných peněz; nechat jednotlivce a soukromé společnosti vzkvétat, pokud na to mají, a ostatní nechat padnout; tvrdý kapitalismus. Pokud se nic podobného nestane, může se Evropa začít podobat Japonsku, tedy zombie ekonomice se zombie bankami, které jsou uměle udržovány při životě. Zároveň hrozí, že obrovský veřejný sektor svým způsobem vytlačí soukromý sektor na periferii. Když se to stane, jsou na tom všichni hůře.

To, co navrhuji, je velice hořká medicína, ale ona se nakonec vyplatí. Aktuálně mají v mnohém navrch keynesiánci, já ale radím pravý opak – řídit se Schumpeterem nebo rakouskou školou, tedy méně intervencí a více prostoru soukromému sektoru. Ono se to lehce radí z klidu a pohodlí kanceláře ekonoma v City, politici ovšem musejí brát v potaz to, že by podobný přístup zpočátku vyvolal velké bouře.

  • 1
  • 2
reklama
reklama