Plyn teče Nord Streamem: Rizika pro střední Evropu

| Vratislav Ludvík

Tak nám spustili Nord Stream, paní Müllerová! Německo se raduje, na východ od něj však jsou obličeje kyselejší. Proč? Rizika, jež z tohoto plynárenského projektu vyplývají pro střední Evropu, se nás naštěstí netýkají. Pro okolní státy to však neplatí.

Nord Stream v provozu, smějí se Merkelová s Medvěděvem

V úterý 8. listopadu zahájila provoz první větev plynovodu Nord Stream. Těsně před polednem symbolicky otočili obřím kohoutkem v severoněmeckém Lubminu německá kancléřka Angela Merkelová a ruský prezident Dmitrij Medvěděv. Plynovod je dlouhý 1 224 kilometrů, vede po dně Baltského moře z ruského Vyborgu do německého Lubminu a má dopravovat zemní plyn přímo z Ruska do Německa a celé západní Evropy.

Jeho cílem je zajistit větší bezpečnost dodávek této suroviny do střední a západní Evropy. Druhá větev plynovodu Nord Stream by měla začít fungovat příští rok. Po spuštění obou větví by jeho přepravní kapacita měla být zhruba 55 miliard metrů krychlových zemního plynu.

Vraťme se o 40 let

V té době byla v tehdejším Československu s velkou slávou zahájena výstavba soustavy tranzitních plynovodů zajišťujících dopravu ruského zemního plynu do zemí střední, jižní a západní Evropy. Epiteta jako "stavba století" či "praktický důkaz politiky uvolňování v Evropě" vykukovala ze všech médií. Vůbec se však u nás nepsalo, že šlo především o obrovský ruský kšeft.

Bylo to totiž na začátku hnusu nazývaného normalizace. O tom však psát nechci. Důležité je, že tranzit zemního plynu se uskutečňoval podle mezivládní smlouvy. A za odměnu jsme získávali naturální dodávky plynu.

Politický a hospodářský nátlak

Čas plynul. Sovětský svaz (SSSR) přestal existovat, Jugoslávie i Československo se rozpadly, Německo naopak sjednotilo. Ukrajina, která již v dobách existence SSSR měla problémy s dodávkami a transportem ruského plynu, se po osamostatnění vůči Rusku vymezila jak v oblasti ceny plynu, tak výše plateb za tranzitní služby. Toto její vymezování kulminovalo ve formě plynové krize počátkem roku 2009.

Již předtím však Rusko cítilo dostatečnou motivaci obejít při tranzitu svého exportního plynu Ukrajinu, a tím oslabit její vyjednávací pozici. Celková hodnota ročního exportu ruského zemního plynu na západ se pohybovala okolo sta miliard metrů krychlových, přičemž podstatná část procházela přes území Ukrajiny.

Hospodářský, ale především politický zájem Ruska, deklarovaný jako "zvyšování diverzifikace přepravních tras", neznamená nic jiného než komplexní reset původní plynové politiky. Ta věcně i vztahově vycházela z existence bipolární Evropy a znamenala rozdílný přístup k "volnoměnovým odběratelům" a ke středoevropským či východoevropským ovládaným zemím.

Charakterizovala-li ruský vztah k západoevropským odběratelům maximální snaha po spolehlivé dodávce plynu, pro země Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) to byl vždy určitý nástroj politického či hospodářského nátlaku. Však také v dobách, kdy Ukrajina – tehdy součást SSSR – nebyla schopná či ochotná kvůli vysoké vlastní spotřebě zajistit dostatek plynu pro tranzit na západ, kompenzovala to ruská strana omezováním dodávky pro své "satelity".

Považuji za užitečné zmínit, že plyn "pro západ" byl prodáván až na vnějších hranicích impéria, tedy v Německu a Rakousku. Ostatní nakupovali svůj plyn na hranicích SSSR.

Společné podniky

Zmíněný "reset" má několik fází. První vznikla již počátkem 90. let a spočívala v budování takzvaných "obchodních domů" s ruským plynem. Šlo o společné podniky hlavních západoevropských dovozců plynu a ruského Gazexportu. (Mimochodem, podobný podnik vznikl i na Slovensku. U nás byl tento koncept odmítnut.)

  • 1
  • 2
reklama
reklama