Bankovní unie vs. přirozená zdravá dezintegrace

| Pavel Kohout

Rád bych se mýlil, ale je možné, že evropská bankovní krize bude trvat mnohem déle a bude mnohem dražší, než mnozí věří. Studujeme-li podrobněji vývoj japonské bankovní krize, najdeme vskutku znepokojující podobnosti.

Banky

Japonská krize začala velkým monetárním a úvěrovým boomem během let 1980 až 1990. Objem peněžní zásoby tehdy v Japonsku vzrostl o 144 %. Eurozóna zaznamenala během let 1998 až 2008 růst peněžní zásoby ve výši 111 %. To je sice méně, avšak evropský peněžní růst byl mnohem méně rovnoměrný. Nejvíce přibývalo peněz v okrajových ekonomikách, zejména v Irsku a ve Španělsku, zatímco v Německu se měnové a úvěrové agregáty prakticky nehnuly během celé uvedené dekády.

Výsledkem tohoto vývoje je nestabilní stav, který během evropské finanční historie nemá precedent. Nikdo nezná snadný a rychlý lék, protože poslední západoevropská bankovní krize (Švédsko, 1990 až 1993) probíhala v malém měřítku a v podmínkách unitárního státu s nezávislou měnovou politikou. Evropští politici hlavního proudu se proto drží stále stejné mantry - "stále více integrace, to je naše agitace". Plány na bankovní unii odrážejí stále totéž myšlenkové klišé.

Samočisticí mechanismy již pracují

Ve skutečnosti už postupně probíhá regenerační proces. Podle údajů z prvního čtvrtletí 2012 se německé banky zbavily závazků vůči periferním zemím (Irsko, Portugalsko, Španělsko, Itálie a Řecko) v celkové hodnotě 301,8 miliardy eur oproti stavu z prvního čtvrtletí 2008. Představuje to téměř 50% pokles. Francouzské banky shodily 203,9 miliardy eur této rizikové expozice, což odpovídá poklesu o třetinu. (Údaje publikovány Financial Times na základě databáze Banky pro mezinárodní vypořádání.)

Tyto kroky jsou vedené jasnou logikou: pokud zkrachuje španělský bankovní systém, pak ať naše (německé nebo francouzské) banky zůstanou raději stranou. Probíhá tedy přirozený proces ozdravné dezintegrace. Systém se sám brání dalšímu šíření nákazy, zatímco politici by nejraději solidárně namočili do maléru celou Evropu.

Je docela zřejmé, zda jako Česká republika máme sledovat racionální příklad německých a francouzských bankéřů, nebo jestli máme jako ovce poslouchat politické ideology s jejich pohádkami o stále těsnější integraci.

Kde nechal tesař... zadní vrátka?

Zdravé banky jsou základem dosud ještě poměrně zdravých českých veřejných financí. Agentura Moody's se letos v červenci vyjádřila na adresu českých bank jasně: "Nákaza evropskou dluhovou krizí zůstane v izolaci. (...) Velmi likvidní a dobře kapitalizovaný bankovní systém, který poskytuje stabilní finanční zázemí státu, je důležitým faktorem kreditní síly, která pomáhá držet nízko úvěrové náklady státu. To snižuje závislost státu na zahraničním financování a poskytuje izolaci před výkyvy finančních trhů. Proto úrokové sazby státních dluhopisů stále klesají a investoři stále vidí české státní dluhopisy jako regionální bezpečný přístav."

Pokud Evropa má před sebou ztracenou dekádu nebo dvě, rozhodně nebudeme litovat, že nejsme členy klubu předlužených. Co bude v roce 2032, ukáže až budoucnost. Japonsko se ze své bankovní krize nevzpamatovalo dodnes. Pokud Evropa bude následovat – což se do značné míry děje – pak není důvod dělat unáhlená rozhodnutí. Nebo si Česká republika má nechat otevřená zadní vrátka pro vstup do bankovní unie? Dobrá otázka. Umíte si představit banku, která by nechala ve svém bezpečnostním systému díru v podobě zadních vrátek otevřených pro nezvané hosty?

Psáno pro iHNed

12. září 2012: Láme se evropská budoucnost? 12. září 2012: Láme se evropská budoucnost? Evropští politici by se měli více spojit ve snaze o vyřešení strukturálních problémů Evropy. Ve ...

reklama
reklama