Rodinný rozpočet: Samotné spoření nestačí

| Šimon Finemon

Samo odložení peněz mimo spotřebu je jen první část zajištění tvorby rodinného bohatství. Když už bude rodina schopna pracovat s přebytky, přichází druhý problém. Totiž do čeho, kdy a s čí pomocí investovat.

Spořící prasátko

Žijeme v bohaté a celkem prosperující společnosti. Až dosud jsme žili podobně jako miliony našich sousedů, tedy nepříliš zodpovědně. Naše dluhy byly příliš vysoké. Zajištěný úvěr (hypotéka) vytvářel tlak na cashflow, nezajištěné dluhy (spotřební úvěry) tento tlak obvykle posilovaly a jejich výše se přinejmenším blížila ročnímu disponibilnímu příjmu rodiny. To, co jsme u státu považovaly za hazard, tedy stálé zvyšování zadlužení, jsme sami provozovali celkem bez větších problémů.

Vše fungovalo hladce, dokud se neobjevily turbulence na finančních trzích, které vedly k finanční krizi. Ta nás vyděsila a uvědomili jsme si, jak málo stačí k tomu, aby se celý systém zhroutil jako domeček z karet.

Krize vyvolává nutnost změn

Pokusme se tedy vcítit do pozice takové rodiny. Kolem sílí krize, nezaměstnanost rozhodně neklesá, sousedé mají potíže s hypotékami. V rodině je stále ještě dobře. Oba rodiče mají příjem. Ale stav volných prostředků je špatný, protože splátky hypotéky a spotřebních úvěrů jsou vysoké. Rodina je stresována, protože obavy z budoucnosti jsou velké. V takové situaci by mělo dojít k přehodnocení chování rodiny a k rozhodnutí, že je třeba změnit přístup ke spotřebě a k tvorbě rezerv.

Samozřejmě, že ten, kdo utratí vše, co vydělá (nebo ještě více), kdo utratí i své úvěry za zboží a služby, nikdy nemůže dosáhnout žádného rodinného majetku, natož takového, který bychom s klidným srdcem mohli nazvat bohatstvím.

Většího majetku lze dosáhnout jen dvěma metodami: Buď soustavným a uspokojivým růstem příjmů spolu se zvyšováním výnosů investic, nebo minimalizací vydání a tlačení úrovně výdajů stále a systematicky pod úroveň příjmů. Správným přístupem k otázce rodinných financí je pohled, který svou váhu dává oběma stranám rozpočtu a obě posuzuje stejně pečlivě.

Z čeho vlastně vychází ona potřeba neustále spotřebovávat? Je to tak silný pud, že mnohdy vede až k absurdním situacím. Vysoká životní úroveň znamená, že si za peníze, které ještě nemáme, kupujeme věci, které nepotřebujeme, abychom oslnili lidi, které nesnášíme. Pokud v moderním světě kterýkoli politik hovoří o životní úrovni, myslí tím v podstatě jen a pouze růst kupního potenciálu maximálně širokých vrstev obyvatel – voličů.

  • 1
  • 2
reklama
reklama