Vůdci Evropy nejsou úchylní, jsou jen uchýlení. Bohužel to zaplatíme my všichni

| Lukáš Kovanda

Není úchylka jako úchylka. Pejorativní nádech, jejž to slovo má, odkazuje na fakt, že je většina úchylek považována za negativní. Toho, kdo je jimi postižen, mnohdy společensky diskvalifikují. Existují však i úchylky - či, chcete-li, uchýlení od normálního stavu mysli -, které ty, kdož jsou jimi nadáni, vynášejí do vyšších společenských pater.

Merkelová a Berlusconi v Bruselu

Příkladem je optimistické uchýlení (optimism bias). Někteří lidé jsou zkrátka optimističtější, než je "normální"; někdo by je možná označil za nezdravé optimisty.

A právě tito lidé mají značný vliv na naše životy. Podstupují totiž častěji riziko, staví před sebe větší výzvy - s olbřímí dávkou optimismu, který jim byl sudičkami nadělen, jsou přesvědčeni jako nikdo jiný, že to vše zvládnou; stávají se z nich podnikatelé, objevitelé, političtí lídři, vojevůdci. Lehce nadsazeně lze pravit, že naše osudy jsou formovány optimisty.

Nebezpečí

Jenže neochvějní optimisté mohou být i nebezpeční. "Optimistické uchýlení je požehnáním i rizikem zároveň," upozorňuje psycholog Daniel Kahneman, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, který různá uchýlení lidské mysli průkopnicky zkoumá již několik desetiletí. "Optimistická nátura posiluje odhodlání čelit překážkám. Jenže toto odhodlání může nakonec vyjít draho."

Například optimisté, kteří šéfují velkým firmám, často až chorobně touží je dále zvětšit. Nezdravý optimismus v nich pěstuje víru, že uřídí sebevětší kolos, a tak se pouštějí do nových a nových fúzí a koupí firem jiných.

  • 1
  • 2
reklama
reklama