Nejen předvánoční charita: Dáváš? Hm, jsi slaboch!

| Lukáš Kovanda

"Altriusmus neexistuje," zaznělo před pár dny na diskusním semináři, který vedu na Vysoké škole ekonomické v Praze. Jeden ze studentů tak shrnul debatu o konání dobra a sobectví. Možná to podal příliš vyhraněně, ale v jistém smyslu je takový závěr správný.

Předvánoční charita - ilustrační foto

Na altruismus lze totiž obecně nahlížet jako na jakési zakuklené sobectví, nebo alespoň na zakuklené prosazování svého zájmu, sledování vlastního užitku. I osoba, která koná jednoznačné dobro, rozdává se ostatním, třeba dobrovolnice v dětském sirotčinci, tak nemusí činit pro dobro samo, ale z té příčiny, že jí to třeba přináší hřejivý vnitřní pocit, pocit užitečnosti, který si není s to obstarat žádným jiným způsobem - ani slávou, ani penězi, ani drahými šperky či vybranými pokrmy.

Taková osoba, lze argumentovat, sleduje vlastní zájem, zvyšuje svůj vlastní užitek. Pozorovatel zvenčí, který takové jednání sleduje, jej ovšem nazve altruismem, neboť z jeho pohledu (může jít třeba o člověka, jemuž dělá dobře vlastní sláva a jmění) jde o krystalické konání dobra pro dobro samo, nikoli sledování vlastního zájmu (jeho vlastní zájmy jsou totiž úplně jiné).

Pokud altruistická osoba koná dobro pro hřejivý vnitřní pocit, jistě na tom není nic odsouzeníhodného - každý má právo na své štěstí. A když někdo dosahuje štěstí úsilím o štěstí ostatních, jde vlastně o ideální stav.

Jiné je to s cynickým altruismem, dávaným mnohdy okázale na odiv, jímž jsou sledovány obchodní zájmy či zájmy na vylepšení společenské image a sociálního statusu.

  • 1
  • 2
reklama
reklama