George Loewenstein: Ekonomové vidí lidi zkresleně. Jednou to dokážu na pocitech po sexu

| Lukáš Kovanda

Americký ekonom a psycholog GEORGE LOEWENSTEIN má za to, že ekonomové nahlížejí na člověka zkresleně. A jeho snem je uskutečnit výzkum, který by zkoumal a porovnával pocity mužů a žen po orgasmu. Zatím mu však chybějí možné účastnice takového experimentu.

George Loewenstein

Vaším pradědečkem je Sigmund Freud. Zdálo by se, že je takový původ skvělým předpokladem ke studiu psychologických oborů. Proč jste si nejdříve vybral ekonomii?

Zamlada jsem toužil vyčlenit se z psychologické minulosti své rodiny. Potom jsem však zjistil, že sama o sobě mě ekonomie zase tolik nebaví, a začal jsem navštěvovat psychologické kurzy. Dnes se považuji z poloviny za ekonoma a z poloviny za psychologa.

Připomeňme, že kombinací obou disciplín je behaviorální ekonomie, která se začala rozvíjet právě v době, kdy jste končil svá studia.

Ano, v tom jsem měl ohromné štěstí.

Zrovna nyní se zabýváte fenoménem sebevraždy. Na jaké hledisko při tom kladete větší důraz? Na psychologické, nebo ekonomické?

Dva badatelé, kteří se sebevraždami zabývají důkladněji než já, mě oslovili, abych přispěl svými poznatky, konkrétně ideou takzvané rozdílnosti v empatiích vzrušeného a klidného stavu.

Můžete to více přiblížit?

Když se člověk nachází v jednom emocionálním stavu, je obtížné si představit, jak by se cítil nebo co by dělal, pokud by byl v jiném emocionálním stavu. A pokud se nalézá v klidném stavu, je obzvláště náročné se vžít do toho, jak by jednal ve vzrušeném stavu. Platí i to, že když člověk právě pociťuje tento vzrušený stav, zdá se mu, že už bude trvat navěky. A to je velmi dobře použitelné při výzkumu deprese: když lidé zažívají depresivní stav, mají pocit, že byli v depresi vždy a že už v ní vždy budou. Prostě si nedokážou představit jinou možnost, vžít se do jiného stavu.

Jak přesně to souvisí se sebevraždami?

Mám za to, že zásadním důvodem, proč je lidé páchají, je ztráta perspektivy. Prostě si nedokáží představit, že se zase někdy budou cítit dobře. Berou si život ani ne tak kvůli momentální bolesti, nýbrž právě kvůli pocitu, že už to nikdy nepřestane.

A co se s tím dá dělat?

Vysoký podíl sebevražd tvoří ty impulzivní. A když tito lidé při pokusu vzít si život selžou, už se o to znovu nepokusí. V některých případech dokonce zpětně přiznávají, že jsou velmi rádi, že se jim to nezdařilo, pro některé je nezdařený pokus v podstatě očistnou událostí.

Proč?

Domnívám se, že je to jednak proto, že tím mobilizovali péči rodiny a přátel, a jednak proto, že abychom něco docenili, musíme to nejdříve ztrácet. Mnoho lidí, kteří jsou velmi vážně nemocní a umírají, jsou podle svých vlastních vyjádření veselejší a žijí naplněnější život než kdykoli předtím. Je tedy pravděpodobné, že podhodnocujeme vzácnost života, dokud nestojíme tváří v tvář smrti.

"Docenění při ztrácení" je zřejmě obecnou záležitostí.

Ano. Také třeba svého partnera doceníte až tehdy, když jej ztrácíte, třeba když se vztah rozpadá. Z toho mimo jiné plyne, že ve vztahu je záhodno vždy udržovat určitý stupeň nejistoty. Nechávat druhého v permanentně lehce nejistém stavu stran budoucnosti společného soužití.

reklama
reklama