Státní bankroty jako podmínka rozumného vládnutí

| Petr Hampl

Mizí-li riziko bankrotu, začínají se organizace chovat rozmařile a žádný systém kontrol ani pravidel nedokáže omezit neustále rostoucí výdaje a požadavky. To se netýká jen komerčních podniků, ale také vlád. Iluze světa bez státních bankrotů nemůže být udržována donekonečna.

Bankrot

Na začátku letošního roku jsem na Finmagu připomněl obrovský rozdíl mezi ekonomickou politikou 19. století a tou současnou. Pokusil jsem se ukázat, že zatímco tehdejší vládnoucí třída měla zájem na prosperitě, hospodářském růstu a všeobecném zlepšování životní úrovně, dnešní vládnoucí třída usiluje spíš o stagnaci a zbídačení. Zmínil jsem rozdíl mezi Merkelovou a Metternichem.

Stejně dobře jsem mohl připomenout slavný citát francouzského konzervativního premiéra Françoise Guizota, který (nejspíš v roce 1849) vyzval Francouze: "Pánové, obohacujte se." (Rozuměj: pracujte, podnikejte, zakládejte firmy a bohatněte). Proti němu by šla postavit Obamova či Goreova teze o tom, že povinností americké vlády je usilovat o zdražení energií a snížení životní úrovně v USA.

V témže textu jsem se také pokusil ukázat, že nejde jen o to, že o zničení evropského a amerického hospodářství usiluje úzká skupina politiků a byrokratů. Ve všech zemích podporují jejich kroky ti, kdo jsou nejvzdělanější a mají nejvyšší příjmy – zvláště pokud ty příjmy pocházejí z kapes daňových poplatníků. Je to vývoj nejspíš logický. Ostatně, už Joseph Schumpeter napsal, že po pádu vojensko-byrokratických mocnářství nemůže systém svobodného podnikání (a tudíž ani občanských svobod) přežít.

Sladké je být regulován

Jedna otázka však zůstává otevřená. Jestliže se vlády starých časů staraly o ekonomiku mnohem lépe, reálně podporovaly podnikání a růst, udržovaly regulace i daně na přijatelné úrovni, jak vysvětlit poměrně časté státní bankroty? Vždyť kromě Anglie snad není významného evropského státu, který by během 19. století nevyhlásil bankrot. Normálnější spíš bylo krachovat každých dvacet až třicet let.

Když jsem o tomto paradoxu přemýšlel – a zároveň studoval teorii veřejné volby (poděkování za cenný podnět patří mému školiteli v doktorandském studiu, docentu Vlčkovi) – vzpomněl jsem si na podobnou poznámku, kterou vznesl na konci 80. let někdo z funkcionářů polského komunistického režimu. "Socialistické podniky jsou výkonnější než soukromé, což můžeme vidět na tom, kolik soukromých podniků krachuje." A přesně v tom spočívá jádro vysvětlení! Krach ve skutečnosti není jen výsledkem mizerného hospodaření, ale nutnou podmínkou dobrého. V soukromém i státním sektoru.

reklama
reklama